Navigace

Obsah

Rozhovor s Alfredem Strejčkem

Typ: ostatní
Spolupráce Alfreda Strejčka s festivalem Tomáškova a Novákova hudební Skuteč se datuje od roku 2013. V programu se jeho autorský pořad objeví už popáté, Oráč a smrt bude uveden ve středu 3. května v kostele Nanebevzetí Panny Marie ve Skutči.
Pana Strejčka jsme si, díky této skutečnosti, dovolili požádat o krátký rozhovor.

Pane Strejčku, kultura musí hrát ve Vašem životě patrně dost důležitou úlohu, že?

Řekl bych, že hraje úlohu zásadní. Kulturnost každé vyspělé společnosti se zakládá nejen na uvádění uměleckých děl, ale především na tom, jak se k sobě chováme. Má to však i opačný efekt, a to ten, který přináší i váš festival.  Že kultura, ať už koncertní, divadelní či výtvarná, vede lidi k tomu, aby se také kulturně chovali k sobě navzájem.  To je podle mě základní hodnota, kterou by lidská společnost měla respektovat a především tuto hodnotu pro své vlastní zkultivování využívat.

Jste herec, pedagog, interpret poezie a prózy, moderátor, působíte v dabingu. Ve které z uvedených poloh se cítíte být nejvíce sám sebou – která je Vám nejbližší, co máte nejraděj?

Veškeré vámi vyjmenované součásti mé profese jsou vyjádřením mně samého, všechny tyto části miluji. Jan Amos Komenský řekl: „Jedno nejlepší vydá za mnoho méně dobrých a toho nejlepšího a jednoho se drž“ Ve smyslu těchto slov jsou mi pravděpodobně nejbližší komorní duchovní pořady. Je to Komenský, Karel IV, to je i Oráč, se kterým letos do Skutče přijedeme. Mám vnitřní potřebu šířit duchovní hodnoty, které jsou tou zemí, základem na kterém musíme stát, aby se doba a my sami totálně nezbláznili. Je to hodnota, která stojí vespodu všeho, a bez které se jako člověk, jako národ a lidstvo, nemůžeme dostat dál.

 Nedávno jsem se někde dočetla, že jste i profesionálně zpíval ve sboru olomoucké operety. Jaká to byla zkušenost a zpíváte si, třeba doma, dodnes?

K divadlu jsem takzvaně utekl. Jsem absolvent průmyslové školy v Kutné Hoře, ale velmi jsem toužil dostat se k divadlu. Průmyslovku jsem dokončil, když mi bylo 17,5 a věděl jsem, že jestli něco chci a budu se o něco pokoušet, bude to divadelní cesta. Angažmá mi nabídlo olomoucké divadlo, jako jediní nepožadovali divadelní vzdělání.  Měli místo v operetním sboru. Přijal jsem to s obrovským nadšením. Vděčím Olomouci za mnohé, ale možná a nejvíce za to, že já jsem si tím zpíváním v daných letech posadil hlas.
Lidé mi říkají: „Vy máte hlas a jak jste k tomu svému hlasu přišel…“, Na to můžu poctivě odpovědět, mně ten hlas dalo zpívání. Protože jsem byl také nucen zpívat v o něco nižší poloze, než jsem v té době měl (do sboru jsem byl přijat jako druhý bas, tzn. ta nejhlubší sborová poloha). Proto bych lidem obecně doporučoval, aby zpívali. Nejen proto, aby si posadili hlasy a měli je melodické, ale také proto, aby se naučili naslouchat jeden druhému, což je také základní podmínka sborového zpívání. Sborista musí poznat, kdy tzv. dělá podkres někomu jinému (v tom běžném lidském vztahu bych to nazval – naslouchat druhému) a z druhé strany umět i využít sólo, které je nám někdy dáno. A uvědomit si, že to sólo předáváme druhým, kteří zase naslouchají nám. Čili umění naslouchání a posazení hlasu. Tyto dvě základní věci mi dal rok v olomoucké operetě ve sboru.

Když se řekne hudba, vítězí u Vás ta klasická, nebo máte rád i jiné žánry?

Hudba je pro mě široké spektrum, které mě oslovuje. Mohu vám jmenovat skladby s jazzu i z klasické hudby, které promlouvají mou duší. Jsou to i mnohé melodie Franze Lehára a dalších klasiků, které jsem interpretoval v olomouckém sboru. Vrátím-li se k vašemu skutečskému festivalu, i jeho spektrum hudby je velmi široké. Vy nabízíte a nevynecháte operetu; vedle toho zní Čajkovskij, Dvořák, klasika, baletní hudba, ale i populární hudba. To je to celé spektrum, které já mám v sobě také. Oslovuje mě hudba, která je pro mě, v mém citu je kvalitní, a která mi přináší ten jedinečný zážitek.

Oráč a smrt – neobvyklý název a současně literární titul, který málokdo zná. Jak jste připadl na myšlenku zpracovat téma ze středověké disputace?

To nebyla moje myšlenka, to nám bylo nabídnuto skvělým dramatikem a režisérem Dušanem Robertem Pařízkem. Byli jsme spolužáci v Brně na JAMU, on pak emigroval. Znovu jsme se potkali po roce 1989, po více než 20 letech. On žil i inscenoval v Německu řadu textů, které se pohybují na pomezí česko-německé vzájemnosti. Přinesl nám text, který byl napsán Janem ze Žatce, který ho ale napsal v němčině – doslovný překlad je Oráč z Čech. Je to nádherný a výjimečný text, který nabídl Jitce Molavcové a mně k ztvárnění. Nabídku jsme pochopitelně přijali a Oráče nastudovali.

V autorských pořadech Modlitby pro duši, Vivat Carolus Quartus , Vivat Comenius a Pocta Mistru Janovi jste vystoupil společně s kytaristou Štěpánem Rakem.  Při koncertě 3. 5. 2017 se můžeme těšit na nové, širší obsazení.  Jak se Vám spolupracuje s Jitkou Molavcovou a s hudebníky z Hradišťanu?

Skvěle. Musím se přiznat, že už ani nemůžu účinkovat tzv. nahodile, ale že potřebuji účinkovat s lidmi, které mám rád. Je nezbytné, abychom zážitek daného uměleckého textu interpretovali a pojímali společně, abychom spolu na pódiu byli rádi.
Také kluci z Hradišťanu jsou součástí mých nejbližších přátel  – David Burda a Jožka Fojta. Pořad s námi ještě dělával a hudbu, která bude znít, napsal – Jirka Pavlica, další velmi blízký kamarád. S Hradišťanem spolupracuji často a je to ten nejkrásnější koncertní dotek, který s někým mám.

Některé z Vašich pořadů uvádíte i v cizích jazycích. Je tomu tak i v případě Oráče? V jakých zemích jste pořad uvedli a s jakými ohlasy?

Ano, Oráč má dvě verze – českou a německou. I v Německu jsme tento pořad již několikrát uvedli, také s velikým ohlasem.

Jsem přesvědčena, že pořady o slavných osobnostech, jejich myšlenkách a poselstvích netvoříte kvůli vlastnímu uspokojení. V co doufáte, že v posluchačích vyvolávají?

Mé, zásadně mé historické poučení z celé práce, kterou dělám, zní, že lidstvo – my všichni jsme bohužel nepoučitelní. Že to, co nám říkal Komenský, to co před ním říkal Karel IV.,  Hus a další velikáni – my to víme, my si to rádi poslechneme, ale my se nepoučíme jako lidstvo, jako národ. Vracíme se do stejných chyb, na které upozorňovali už tito velikáni. A proto nezbývá nic jiného než stále opakovat a vést lidi k tomu, aby nezapomínali. Snažím se v těchto pořadech posluchače znovu aktivovat těmi aktuálními myšlenkami, které naše byvší osobnosti přinášely a nabízely. A zároveň tím dávat lidem naději. Současně jsem velký vlastenec a člověk, který si velmi cení toho, že se narodil v této zemi a váží si všech význačných osobností. Rád bych, aby si těchto osobností vážili dál a dál nové a nové generace. To jediné, co v rámci své profese mohu udělat, je tyto osobnosti a tato fakta připomínat.   

Za rozhovor poděkovala Lenka Frídlová.


Vytvořeno: 30. 3. 2017
Poslední aktualizace: 12. 5. 2017 23:47
Autor: Matěj Zelinka