Navigace

Obsah

Rozhovor s Davidem Švecem

Typ: ostatní
„Vím, že chci a potřebuji dělat hudbu“.
Dirigentem David Švec vzpomíná na své festivalové účinkování ve Skutči
Vzdor svému věku (31 let) již řídíte významné filharmonické orchestry a tělesa vysoké
úrovně. Dirigujete i v Národním divadle. Musel jste zřejmě k hudbě inklinovat už od
útlého dětství?

Již od čtyř let jsem hrál (respektive tehdy spíš brnkal) na klavír, který mne o deset let později přivedl na konzervatoř a dodnes se mu stále věnuji (i když osm hodin denně už to samozřejmě dávno není). Ale co se dětství týče, byl jsem ten typ, který mnohem raději a lépe hraje na klavír než fotbal, takže jsem nikdy neměl u nástroje pocit, že o něco přicházím.

Je pro tak mladého dirigenta těžké získat si autoritu až o generaci starších hráčů?

Jeden můj profesor říkal, že do sedmdesáti let je dirigent pouze v embryonálním stadiu a teprve pak vyzraje… Samozřejmě je to povolání, kde Vám hudební i lidské zkušenosti hodně
pomohou, ale myslím si, že mnohem důležitější než věk je to, jestli dirigent ví a umí – měl by
mít dokonalý přehled o dané skladbě, měl by nejen slovy, ale hlavně gesty ukázat, co chce a
samozřejmě umět s hráči komunikovat. A navíc dnes již nejde o autoritativní nebo dokonce absolutistickou vládu jako za Karajanových časů, ale je to více o společné práci a cíli.

Sledovat výkon dirigenta je, dle mého názoru, až trochu intimní zážitek. Je vidět, že Vás hudba úplně pohltí a dáváte jí ze sebe značné množství energie. Jakým způsobem se před koncertem nebo následně „dobíjíte“?

No, u Vás ve Skutči jsem se „dobil“ úžasným pohoštěním po koncertě ☺ Ale vážně, před koncertem jde spíše o koncentraci, asi by si člověk neměl těsně před ním rozptylovat myšlenky něčím úplně jiným, mně osobně moc pomůže si ještě sednout nad partiturou a znovu a naposledy si ji projít (i když ji samozřejmě většinou už znáte téměř nazpaměť). Co se týče stavu po koncertě, tak nejvíc Vás dobije už to, že se koncert povedl a třeba i nějaká reakce z publika – když vidíte, že ta práce měla smysl.

Co je pro Vás největším uspokojením?

Když se podaří společně docílit toho, že ta hudba baví lidi na pódiu i v publiku, když koncert
nejen „dobře dopadne“, ale povede se vytvořit takovou energii, že to lidově řečeno „má šťávu“. A samozřejmě jako každý trochu ješitný umělec mám velkou radost z potlesku a pozitivních reakcí, ale nakonec stejně člověk zůstane v šatně sám a přijde sebereflexe, jestli to opravdu bylo dobré nebo ne…

Čeho byste chtěl ve své kariéře dosáhnout? Máte nějakou vysněnou metu?

Vím, že chci a potřebuji dělat hudbu – a pokud možno poctivě a pořádně. Na jakém to bude místě a postu, to už asi nezáleží jenom na mně a asi to taky není nejdůležitější. Jen bych se asi nikdy nechtěl dostat do fáze, kdy by mne to přestalo bavit – to radši pryč od toho úplně.

Jistě máte svého oblíbeného hudebního skladatele – který to je a proč?

Oblíbených skladatelů mám víc (kupodivu asi ani nemám žádného vyloženě neoblíbeného) a asi se to i časem mění. Miluji Mozarta pro jeho geniální hudební průzračnost, lehkost a vtip, Martinů pro jeho harmonii, originalitu posílenou lidovými i jazzovými vlivy, Stravinského pro jeho rytmiku a úžasnou stavební dokonalost, v níž se ale neztrácí přirozený hudební cit. Ale asi tím skutečně „nej“ je pro mne Janáček – možná i proto, že se hodně pohybuji v operním světě, kde dokázal něco, co nikdo před ním – nejen úžasně bohatou barevnost orchestru, obrovskou škálu výrazových prostředků od hlubokého tichého citu bez sentimentality až po ostrá tragická fortissima, ale hlavně dokonalé propojení libreta s hudbou. Takové, že nemáte ten pocit – ano, jsem na opeře, sólistka krásně zazpívala „vysoké cé“ v árii, ale již v předehře Vás to chytne za srdce a už Vás to nepustí. Je velká škoda, že v Čechách máme pořád ještě jakýsi pocit, že je to na nás takové složité a nesrozumitelné – zažil jsem při Janáčkovi ve Vídni, v Barceloně nebo Paříži tak neuvěřitelné reakce publika, jako u žádného jiného skladatele…

Jaký vztah máte k dílu Václava Jana Tomáška?

Václav Jan Tomášek není autor u nás příliš často prováděný – znal jsem pouze něco z jeho klavírního díla – rapsodie a klavírní koncerty. S jeho Korunovační mší jsem se setkal letos poprvé a musím říci, že mne velmi překvapila a zaujala, zvláště některými místy – úžasně vystavěná hrůza Kristova ukřižování v Credu nebo naopak nebeské klidné harmonie sboru a capella na začátku Sanctus..

Jak se Vám dirigovalo u nás ve Skutči a jak na Vás zapůsobila atmosféra festivalu Tomáškova a Novákova hudební Skuteč?

Nejen já, ale i všichni sólisté a hudebníci, se kterými jsem po koncertech hovořil, jsme byli nadšeni tím, jak kvalitní festival je možné na relativně malém městě vytvořit, tím spíše v době, kdy spousta jiných festivalů, ale i divadel a hudebních souborů pro nedostatek podpory a financí zaniká. A na tom je vidět, že nezáleží pouze na rozpočtech, ale hlavně na nadšení a píli organizátorů – a myslím, že panu starostovi patří obrovská poklona za to, že zde festival vůbec je, ale hlavně, že má takovou úroveň, kterou by mu mohla závidět mnohem větší města. A držím moc palce, aby se to podařilo i do budoucna…
Pro mne navíc bylo díky Tomáškově Korunovační mši setkání se Skutčí také setkáním se sborem Rubeš, které bylo velmi příjemné a musím říci, že byla pro mne velká radost pracovat
s tak dobře připraveným a reagujícím sborem, který Tomáškovu mši zná téměř nazpaměť a zpívá ji skvěle.

za příjemné povídání p. dirigentovi poděkovala Lenka Balounová


Vytvořeno: 30. 3. 2017
Poslední aktualizace: 12. 5. 2017 23:47
Autor: Matěj Zelinka