Příspěvek PhDr. Peřinové

Vítězslav Novák (5. 12. 1870 – 18. 7. 1949) se v knize svých Pamětí (O sobě a o jiných. Praha: Supraphon 1970) zmiňuje o své milované manželce, která obdivuhodně chápala jeho kompoziční dílo, (o 18 let mladší bývalé své žákyni) Marii rozené Práškové (16. 10. 1888 – 31. 8. 1963), dceři skutečského továrníka Jana Práška, poměrně často. Zajímavý je však pohled na vztah manželů Novákových i z druhé strany, ze strany Mariiny, který s niternou ženskou citlivostí vykresluje mnohé nuance, jež čtenářům Novákových Pamětí doposud zůstávají utajeny.

V roce 2009 jsem v archivu Městského muzea ve skladatelově rodišti Kamenici nad Lipou v pozůstalosti kamenické básnířky, spisovatelky, divadelnice a pedagožky, nadšené obdivovatelky Novákova díla Jarmily Hanzálkové (26. 1. 1910 – 3. 3. 1992), objevila doposud nezveřejněný soubor cca 50 písemností (většinou dopisů a pohlednic) zaslaných dotyčné adresátce Marií Novákovou v období po skladatelově smrti, tedy v letech 1949 – 1962. (V následujícím roce Marie Nováková zemřela).

Korespondenční styk mezi básnířkou a Vítězslavem Novákem se započal v roce 1945, kdy Jarmila Mistrovi zaslala několik ukázek ze své básnické tvorby. V roce 1947 Novák zhudebnil Jarmilinu báseň „Kraj Štítného“ jako č. 1 svého vokálního cyklu „Jihočeské motivy“. Na oslavě Novákových 78. narozenin v Kamenici nad Lipou Jarmila osobně poznala i Marii Novákovou. Mezi oběma ženami (ač Jarmila byla o 22 let mladší než Marie) se během krátké doby vyvinul hluboký přátelský cit, který právě zmíněný soubor korespondence dokumentuje.

—————–

První dopis Marie Novákové Jarmile Hanzálkové je datován 14. září 1949, tedy necelé dva měsíce po skladatelově skonu. Byl napsán ve Skutči a přirozeně se nese v atmosféře zdrcení. Jedná se patrně o jeden z nejdojemnějších Mariiných korespondenčních textů. Obsahuje řadu pro pisatelku typických básnických obratů prozrazujících Mariinu citlivost, duševní až duchovní vnímavost a poetičností jazyka poukazuje na literární vlohy Novákovy manželky.

Skuteč 14. září 1949: Drahá Jarmilo, slunce již chladne, příroda se připravuje k velikému odpočinku, vítr a mlhy ohlašují jeseň…První jeseň bez Něho. Miloval toto roční období snad nejvíc, ne pro dočasné odumírání ale pro nejúchvatnější barevné rozeplání přírody před dlouhým klidem…Svěží duševně i tělesně, žhavě cítící, žhavě trpící, bez nejmenší stopy skomírání zasažen ohnivým šípem vycházejícího slunce, skonal uprostřed léta.Východ slunce, symbol znovuzrození Světla do konce mého života bude mi připomínati Jeho zhasnutí. Odešel bez utrpení, bez vědomí konce. Měla bych děkovati za tuto nejvyšší milost boží, nedosáhla jsem však ještě takové pokory – neusmířená trpím stále víc. Drahá Jarmilo, můj život nebyl snadný, mnoho jsem i dříve trpěla, před čtvrtstoletím ztratila jsem skvělého otce, později dobrou matku a blouznivě milovanou sestru…Ale co byla dřívější utrpení proti dnešnímu! Uvědomuji si, že nejcennější část Jeho bytosti – hudba – mi zůstala, je také jedinou mojí těšitelkou, ale zoufale mi schází Jeho soucítění, Jeho láska, naše duševní prolínání. Po dlouhých létech duchovního růstu přiblížila jsem se Mu tak těsně, že nebylo snad v šírém světě dvojice tak si rozumějící, tak spolu splývající. A všechno naráz bez nejmenšího varování bylo mi vzato. Do posledního dne žil můj drahý zcela normálně, časně ráno 18. VII. Probudil se veselý, pln života – a za půl hodiny chladl mi v rukou. Potácím se životem bez radosti, bez zájmu, přijde-li Vzkříšení – či Smrt…Poslední jeho práce z konce května ženský sbor Hvězdy na moje slova symbolicky již předpovídá Jeho odpoutání ode všeho pozemského…Kantáta, o níž ještě v poslední svůj den přemýšlel, měla úvodem znázorniti Nekonečnost a pokračovati smutečním pochodem. Bůh nám nedopřál splynutí našich duší i v této skladbě. I refrén: Na orloji Věčna léta vteřinami jsou….míří již mimo svět.  Jsem jista, že odešel překypuje mohutnou tvůrčí silou. Moje bolest může končit mým posledním vydechnutím… (inv. č. S 1758).

Pozn.: Hvězdy (No 161) – ženský sbor a symfonický orchestr (klavír) na text M.N. Autograf nedochován. Autorův klavírní výtah: Praha: Hudební matice 1950.

Dílo uvedeno na smutečním matiné Umělecké besedy v Rudolfinu 25. září 1949. (Pěvec. sbor ČR, Symf. orch. ČR, dir. Jiří Pinkas. (Gram. nahrávka – Supraphon, Pražský filharm. sbor, sbm. Josef Veselka /klavír?/ Rozhlas: Brno 27. února 1955. Vachův sbor moravských učitelek, symf. orch. Brněnského rozhlasu, dir. Břetislav Bakala).

Rukopis skici zmíněné kantáty Na orloji věčna… (No 162) je nezvěstný; fragment se zachoval v opisu skladatele Miloslava Kabeláče (který skicu poprvé dle své poznámky přehrál na Novákově klavíru ve Skutči brzy po smrti V.N. 21. července 1949 v kruhu nejbližších, který ho též veřejně zahrál na varhany při skladatelově pohřbu v krematoriu ve Strašnicích 25. července 1949).

I další řada dopisů z prvního roku po manželově smrti se odvíjí v obdobných  intencích bolesti:

Praha 21. října 1949:…Sama jsem jako poraněná koroptev, belhám se v šedivých brázdách života, nevím kam dojdu, nevím kde padnu. Mám nejúžasnější chvíle poslouchám-li hudbu svého drahého chotě… a v zápětí padne na mne zmrtvující skleslost…Jak to bude o Vánocích dosud nevím – bude důležité, jak přetrpím Jeho narozeniny. Bude-li to se mnou moc zlé, ujela bych z Prahy. Ale ne do Skutče, tam bych se zbláznila… (inv.č. S 1759).

Vraťme se na chvíli do doby radostné, do doby, kdy budoucí novomanžel Vítězslav Novák na jaře roku 1912 pro svoji vysněnou, milovanou nevěstu zkomponoval cyklus 6 písní pro soprán a klavír  Erotikon op. 46 (No 100) na slova německých básníků (Dehmel, Bierbaum, Hebbel, Henckell, Greif, Hartleben) a věnoval ho své Marušce jako svatební dar. (Na jaře roku 1942 ho pak ve Skutči instrumentoval pro zpěv s orchestrem). V podání sopranistky Kláry Remsové a klavíristky Blanky Novotné si nyní poslechněme  dvě písně (č. 4, č. 5) v českém překladu Novákova žáka – skladatele Ladislava Vycpálka: „Pojď v lesa chlad, Marie“(Karl Henckell) a „Cestou z rána“ (Martin Greif).

———

Jarmila Hanzálková se Marii Novákové  často svěřovala s těžkostmi svého osobního, intimního, milostného života. K jisté Jarmilině „nešťastné lásce“ Marie v hlubokém ponoru píše následující slova. Podává jimi jakousi „analýzu“ i svého citu k manželovi, který z roviny milostné během let přerostl do vyšších horizontů duchovního spříznění a obdivu k Novákovu geniovi:

Praha 24. února 1950: „…Vyzvedneme-li svojí duchovní silou milovanou bytost do takových výšek, které jsou nezbytny našemu zbožňování, chcete snad věřit, že náš idol trvale se udrží na vratkém piedestalu, který jsme mu postavily z nejkrásnějšího co v nás je?Milá dívenko, máte velké nadání a radost z tvůrčí práce dá Vám víc než Vám může dáti pozemský člověk, byť sebeušlechtilejší. Připomeňte si „paní Boženu“ jak trpce odsoudila muže, které poznala tak z blízka a byli ze zjevů v té době mimořádných. Žádného z nich nebyla by si zvolila za průvodce životem. Já rovněž bych si nevybrala žádného z těch, které jsem za léta poznala, i když někteří měli  vysoké kvality. Jen s jedním chtěla bych znovu putovat životem . S tím, který mne nedávno opustil. Ale i když jako bytost lidská měl všestranné, přímo legendární klady – ne bez Jeho Umění, bez tvůrčích vzrušení, bez toho nadosobního štěstí, které mi dala Jeho hudba. Ta mne nikdy nemůže zklamat a piedestal, na který jsem ji vyzvedla, chci stále a stále zvyšovat duchovním svým růstem. Má drahá, trpěti budete vždy, ať osamělá či v blízkosti drahé bytosti. Ale věřte, mnohdy je samota vzácnou výsadou….“ (inv.č. S1764).

Série Mariiných dopisů z prvních let po skladatelově odchodu dokládá, že se jejich autorka stále více uzavírala právě do samoty, o níž své přítelkyni psala jako o „zvláštní vzácné výsadě“:

Praha 18. listopadu 1950: „…Žiji vůbec neskutečně. Jen vzpomínkami – a je to tak krásné, že sobecky střežím tento okruh a vycházím z něho jen v naprosté nutnosti…Léto bylo předlouhé a přesmutné. Stále sama, stala jsem se asi velmi podivínskou. Mluvím jen sama se sebou a mé dojmy, city a vzpomínání pomáhají mi mé verše protrpěti. Protože jsou určeny jen Jemu, nebude je nikdo nikdy číst. Pro mne jsou milostí boží, neboť pomáhají, abych duševně nezbloudila…“ (inv.č. S 1766).

Přesto se v jedné z Jarmiliných vzpomínek dočítáme, že Marie jí později své nejintimnější básně věnované památce zesnulého chotě dávala přečíst a Jarmile jako jediné osobně přehrála a zazpívala píseň „Láska“, kterou Vítězslav napsal jenom pro svou ženu na její vlastní text na přelomu let 1946/47. Jarmila vzhlížela k partnerství Novákových jako ke zcela mimořádnému, vzácnému typu „ideálního manželství“. Je patrné, že svůj osobní citový život poměřovala vůči tomuto nedostižnému vzoru. Snad i částečně proto si nakonec zvolila cestu životem jako neprovdaná žena.

Mnohé řádky Mariiných dopisů reflektují atmosféru 50. let. Nicméně postupně se rodící smíření jak s manželovým odchodem tak se svým celkovým vnitřním životem i životem a světem vnějším je od roku 1951 pozvolna stále více zřemé.

Praha 15. prosince 1951: „…Chtěla jsem Vás pozvat v létě do Skutče, ale měla jsem různé obtíže a nebylo mi tam zrovna dobře. Jsem vůbec čím dál tím větší samotářka, ba až podivínka. Scházejí mi radostné injekce poslechu skladeb mého chotě. Jeho hudba je stále více utlačovaná – v divadle je zakázán, v koncertech, kam sahají pracky Zdeňka Nejedlého, se též nehraje…Stále ještě je málo smutku a slz, kterými Jsem jeho dílo vykupovala. Jak mu závidím, že již vším tím pozemským kalem netrpí – trochou útěchy je mi, že teď trpím sama. Nevidím ostatně, že by někomu kolem bylo dobře. Nejistota, strach nebo zase apatie – a v popředí odvážné sebevědomí bez zbytečných autokritických skrupulí. A přece je život krásný! Čím jsem starší, tím více cením i drobné krásy světa a snažím se je dle svých schopností rozmnožovat. Jako ve vzácných nástrojích v každém z nás dřímají nejkrásnější písně  – jen je… chtít probudit k životu. Někdy i mně zpívají a nepotřebují žádného posluchače. Samota je úžasná síla, samota je nekonečnost, samota je vítězstvím nad světem i nad vlastní osobností. Teprve nyní dokonale rozumím svému choti, vím již, proč chtěl být a byl vlastně vždy sám…“. (inv.č. S 1768).

V dopisech Marie Novákové jsou vícekrát vylíčeny těžkosti spojené s propagací manželova díla a péčí o jeho umělecký odkaz v 50. letech. Jsou výmluvným zrcadlem kulturní scény své doby. V dopise  z  2. dubna 1953 Marie uvažuje o zřízení Novákova muzea v Kamenici nad Lipou:

Praha 2. dubna 1953: „…Koncem ledna přišla mi z národního výboru ve Skutči výpověď z bytu s rozkazem, vykliditi jej do 14 ti dnů. Předala jsem tuto záležitost St. památkovému úřadu, který rozeslal patřičný výklad všem rozhodujícím činitelům…Dosud nemám rozhodnutí a tak nevím, bude-li mi možno tráviti ještě prázdniny ve Skutči… Rozdílení tantiém děje se zcela libovolně hodně podle politického klišé, takže dostávám méně než kterýkoli dnešní representant české hudby. Dělím se se synem a ze své poloviny nesu všechny representační náklady, které nejsou malé, ale jsou nutné. Žiji osobně velmi skromně a přece mívám starosti jak na vše stačím než přijdou lepší časy. Dům ve Skutči mne též velmi zatěžuje a docházím k rozhodnutí jestliže mne národní výbor rozzlobí, že veliký objekt tam prodám a budu se starati o zakoupení něčeho v Jižních Čechách. A tu by přišel v úvahu hlavně rodný dům mého manžela, který by byl nejvhodnější k instalování Novákova muzea. Prosím, mohla byste mne informovati, komu nyní patří, kolik je tam bytů (místností). Hlavně prosím nikomu se nezmiňujte zatím o mé myšlence, nevím jak se situace vyvine…“ (inv.č. S 1774).

Situace stran skutečského domu se naštěstí vyvinula pozitivním směrem. Dopisy neodkrývají konkrétní podrobnosti, ale již v létě 1953 bylo zjevné, že Mariina idea zřídit v blízké budoucnosti ve skutečském domě manželův památník nevyzní nadarmo:

Skuteč 21. srpna 1953: „…V polovině září čekám komisi z min. školství, neboť v příštím roce budeme zde otvírati Památník mého chtě. Byla s tím velká práce, ale nyní je to hotová věc…Jsem zde docela spokojená, všechno, čeho se můj choť dotýkal a nač se rád díval je mi milé…“ (inv.č. S 1776).

I následující dopis je zasažen jistou dávkou entusiasmu z úspěšně se rodícího díla:

Skuteč 1. září 1953: „…Velmi ráda Vás 15. nebo 16. září ve své poustevně uvítám. Budete letos první návštěvou zde, neboť si střehu svoji samotu a jen výjimečně někoho k sobě pustím. Komise z ministerstva přijede snad 19. nebo 20. září, dosud se o datu jedná…Žiji zde velmi jednoduše, nesmí Vás překvapiti moje studentská domácnost. Nemám již smyslu pro vaření a takové věci, jsem zde sama…Běhám v přírodě, vychutnávám hudbu, čtu a píši. Ale mám stejně hodně fyzické práce, chci-li mít tak rozsáhlý byt v pořádku. Musím si všechno sama dělat, zde ve městě je spiknutí proti tzv. buržoustkám a nikdo se neodváží nám co udělat….Letos je mi dobře na duši. Vybojovala jsem, že v příštím roce bude zde v mém domě otevřen Památník Novákův. Zatíží mne to sice doživotně finančně ale ta radost, že vše co jsem v životě plánovala, vše jsem dovedla i prosadit!…“  (inv.č. S 1777).

Jarmila Hanzálková Marii Novákové pravidelně posílala své literární práce k přehlédnutí, k posouzení. Marie díky svému vytříbenému literárnímu vkusu Jarmiliny texty zajímavým způsobem komentovala. Velmi pochvalně se Marie vyjadřuje k Jarmilinu románu Prsten bláznů, byť neskrývaně sděluje, že dnešní doba přeje „jiným“ dílům a „jiným“ autorům. Skrze autobiografičnost tohoto románu teprve důkladně poznala Jarmilinu osobnost a její hledání lásky. Tímto „věčným tématem“ se v řadě dopisů sama též zabývá. Mezi řádky se ale průběžně vrací k osudům Novákovy tvorby v posledních letech:

Praha 25. října 1953: „…Hledala jsem dlouho definici lásky, až mi ji jasně řekl Leonardo da Vinci:“Milujeme v druhé bytosti to nejvyšší a nejkrásnější, co nosíme ve vlastní duši“…Všechno se musí platit. Byla jsem o tom poučena celým svým životem a jak můj nejdražší těžce vykupoval svá díla, jak titansky zápasil o svoji pravdu a jeho dílo zápasí o ni i po jeho smrti. Letos se situace jasní, neboť jeho úhlavní nepřítel Z.N. je již odsunut na vedlejší kolej a ministr kultury se všemožně snaží napravit, co N. za léta napáchal…Toužila jsem zanechati po sobě…dílo, které by o mně mluvilo. Osud mi ale nemůže tolik dát. Vždyť celý můj život po boku tak jedinečného člověka i umělce byl stejně krásným uměleckým dílem a zrcadlí se v Jeho tvorbě, musím proto děkovat za tento velký dar boží…“. (inv.č. S 1781).

V druhé polovině 50. let četnost Mariiných dopisů Jarmile Hanzálkové poněkud řídne. V Jarmilině pozůstalosti nacházíme pozvánky na významné akce související s uctíváním Novákova odkazu a to zejm. ve Skutči: pozvánky na slavnostní otevření Památníku V. Nováka v neděli 17. července1955 ana další tři ročníky hudebních slavností: II. Novákovu Skuteč (14. července 1957), III. Novákovu Skuteč (31. srpna 1958) a IV. Novákovu Skuteč (19. července 1959), které organizovala Osvětová beseda ve Skutči  za spolupráce s Marií Novákovou a Muzeem a Společností Antonína Dvořáka v Praze. Lze předpokládat, že Jarmila se těchto událostí pravidelně zúčastňovala. Korespondence Marie Novákové se postupně více zaměřuje na pisatelčin ochabující zdravotní stav a stále intenzivnější obracení se do vlastního nitra:

Praha 30. března 1958: „Drahá Jarmilo, prosím nezlobte se, že svojí velikonoční vzpomínkou reaguji teprve na Vaši milou vánoční. Rok od roku se stále více uzavírám ve svoji ulitu a ani si nedovedete představit, jak je mi nesnadno projevit známku života. Mám Vás stejně ráda, práci Vaši vždy se zájmem sleduji. Můj prostor se však tak zúžil, že se mi těžce dýchá. A kampak s nějakými plány do budoucnosti, když se neodvratně hlásí stáří…“. (inv. č. S 1793).

Praha 21. prosince 1961: „…Závidím Vám Vaši duševní svěžest a mladé zanícení. Já se pomalu zcela odvracím od věcí tohoto světa.. Stává se pravidlem, že žijícím hudebním umělcům umožňuje se žíti v blahobytu – na úkor odešlých. Dědici jsou nenáviděnou přítěží. Neuznává se, že slavné jméno je spojeno s mnoha povinnostmi i s určitým finančním zatížením…Já již tu svoji sedmdesátku trapně pociťuji. Je nutno jen hlavu sklonit a vzpomínat vzrušeně na překrásnou moji minulost.“ (inv. č. S 1800).

Poslední Mariin dopis Jarmile nese datum 12. prosince 1962:

Praha 12. prosince 1962: „Milá Jarmilo, tak dlouho jsem se neozvala, nemějte za zlé, ale nějak těžce se píše. Život můj ve srovnání s dřívějškem je chudý. Snažím se sice udržet si zájem o všechno krásné, ale co naplat, sedmdesátka je koulí na nohou a organismus se též časem bolestně připomene…“. (inv. č. S 1801).

S přáním „poklidných a radostných Vánoc“… „zdraví a dalších uměleckých úspěchů“ se Marie Nováková se svou přítelkyní rozloučila, patrně netušíc, že další dopis Jarmile již nenapíše. Novákova žena, ochránkyně a neúnavná propagátorka kompozičních výbojů skladatelova ducha zemřela v nedožitých 75 letech 31. srpna 1963.

Závěrem  našeho malého setkání s niternými výpověďmi této nevšední osobnosti nechme zaznít Vítězslavem Novákem „vyzpívané“ vášnivé vyznání lásky své životní družce v šesté písni cyklu Erotikon „Slavnost lásky“(Otto E. Hartleben; překlad Ladislav Vycpávek), která uzavírá toto vokání dílo a jejíž katarzní poselství provázelo manžele Novákovy po celý jejich v pravém slova smyslu naplněný partnerský život.

                                                                                  PhDr. Ludmila Peřinová, Ph.D.

Poznámky:

Dedikace Marii Novákové: vokální cyklus Erotikon op. 46 („Své nevěstě“) (1912); klavírní cyklus Mládí op. 55 (1920); opera Dědův odkaz op. 57 (1925), píseň Láska (1947).

Skladby zkomponované na Mariiny texty:

Láska (No 154). Na obalu autografu rukou M.N. „Píseň Láska složená pro mne na moje slova… Počatá 11. listopadu 1946, pracováno na ní celý Štědrý den a následující týden. Ukončena 1. ledna 1947“.

Idyla, Madona doudlebská, Nokturno (ded. „Marii N.“ matce, resp. rodičům) – 1947 (+ Kraj Štítného – J. Hanzálková, Polní domov – Jan Čarek) = Jihočeské motivy op. 77 (No 155); prem. Praha 22. října 1947, Marie Podvalová, SOČR, dir. Jar. Krombholc. Nahrávka v rozhlase až po smrti 1954 – Brno, Marie Bakalová, Symf. orch. brněn. rozhlasu , dir. Břetislav Bakala.

Ukolébavka jarní,  Ukolébavka zimní, Ukolébavka s pohádkou, Slavnost zrození – Čtyři ukolébavky, op. 78 (No 156) pro zpěv a klavír, jaro 1948, instr. týž rok. Premiéra až více než rok po smrti 5. prosince (80. narozeniny) 1950: Maria Tauberová, SOČR, dir. Karel Ančerl (v témže obsazení nahrávka v pražském rozhlase).

Píseň zlínského pracujícího lidu op. 79 (No 158) – malá kantáta na slova M.N. pro smíš. sbor a symf. orch ( klavír) – léto 1948. Nevydáno. Premiéra Zlín – 21. srpna 1949 – 400 pěvců domovů pracující mládeže a Dělnického pěveckého sboru, Zlínská filharmonie pracujících, dir. Rudolf Kvasnica. Praha – Rudolfinum 13. září 1949 – totéž obsazení. Brno 8. prosince 1949 – Smíš sbor a symf. orch. brněnského rozhlasu, dir. Břetislav Bakala – koncert k uctění Mistrovy památky.

Hvězdy – 1949 (No 161) – viz komentář k 1. dopisu M.N.

Na orloji věčna… 1949 (No 162)  – viz komentář k 1. dopisu M.N.