Vítězslav Novák

5.12. 1870 Kamenice nad Lipou – 18.7.1949 Skuteč

Při křtu dostal jména Viktor, Augustin a Rudolf , jméno Vítězslav si dal až v roce 1892 jako jm.umělecké.

Otec = Jakub Novák pocházel ze selského rodu z Kostelní Radouně. O předcích Nováků píše profesor Jan Muk v brožuře V.Novák a Jindřichův Hradec

    Jakub Novák vystudoval gymnázium v JH, v roce 1860 získal doktorát všeobecného lékařství a přišel do Kamenice nad Lipou jako doktor lékařství, chirurg a městský fyzik. Dále se vzdělával, takže v r. 1871 získal magisterium porodnictví a v r. 1880 doktorát chirurgie. Byl to v pravém smyslu toho slova lidumil, nezištný a obětavý člověk, který si získal záhy mezi lidmi velkou oblibu i pro svůj humor a vášnivé vlastenectví. Zastával také veřejné funkce. Byl v kamenické městské radě a když se v roce 1872 odstěhoval s rodinou do Počátek, byl i zde radním a místopředsedou pěveckého spolku Čechorod. Když v květnu 1882 zemřel ve věku jedenapadesáti let, přišli na jeho pohřeb lidé z celého kraje . Po pohřbu byla uspořádána sbírka, která vynesla tolik, že mu mohl být postaven na počáteckém hřbitově pomník s příznačným nápisem: Pod kamenem tímto láskou spoluobčanů zbudovaném dříme svůj sen věčný MUDr. Jakub Novák 16.7. 1833 – 29.5.1882 Rodinou svou hořce oplakáván a spoluobčany svými těžce želen.

Matka VN Marie rozená Pollenská vyšla z prostředí zcela jiného. Byla dcerou vrchnostenského úředníka Augustina Pollenského, který byl lesmistrem  kamenického barona Geymüllera. Byla společensky vybroušená, chodila na zámek k paní baronce a jak píše Novák ve svých vzpomínkách „dobře nesnášela zemitou vůni selského otcova rodu“. Za mlada hrávala na klavír. Z velké lásky se asi nevdávala za muže, který byl o devatenáct let starší. Její a manželovy zájmy se rozcházely a to bylo asi příčinou chladného rodinného ovzduší. Po manželově smrti zůstala sama se třemi dětmi , Viktor měl sestru Marii a bratra Václava. Manžel jí nezanechal žádné jmění, kromě roční penze tří set zlatých od Spolku českých lékařů. V Počátkách zůstat nemohla, peníze by ji s dětmi neuživily. Rozhodla se tedy , že se přestěhují do Jindřichova Hradce a celá dlouhá léta pak musela vést zápas o existenční zajištění rodiny. V JH měla na bytě studenty z lepších rodin a postupně také tři profesory. Když Viktor odmaturoval, odstěhovali se do Prahy. Tady už přispíval do rodinného rozpočtu i Viktor, který dával hodiny klavíru a postupně  sám vydělal na živobytí, takže mohli žít konečně v domácnosti bez cizích lidí. Novák ve vzpomínkách píše, že matka plnila vzorně své mateřské povinnosti, ale kouzlo domova vyvolat nedovedla, což asi byl následek výchovy jejího přísného a panovačného otce i manželství s mužem o tolik starším. „Zkrátka, nepřilnuli jsme k sobě žádný. Jeden jako by se druhého ostýchal, každý si žil svým vlastním životem. Málokdy jsme se políbili, nikdy jsme se nemazlili. Matce imponovaly moje umělecké úspěchy, a tak celou svou mateřskou lásku přenesla na mě jediného… Vzájemná nesdílnost členů rodiny také zavinila, že jsme se nikdy nedověděli příčinu sebevraždy bratra Vény, který se utopil ve smíchovském přístavu.“ Matka zemřela v 87 letech. V posledním období bloudil její duch jinde, okolí pro ni přestalo existovat.

3.obrázek

„Můj život nestál do mých 21 let opravdu za mnoho. A nejbídnější v něm bylo moje rané dětství. Hanba povídat: Samá těžká nemoc!“

Z dětských nemocí Viktorových byl asi nejhorší zánět mozkových blan. To už i otec –lékař říkal, že by bylo pro malého lepší, aby odešel z tohoto světa, než aby žil jako slabomyslný. Nakonec se přece jen snažil přivést ho k životu: „ Položili mne do vaničky s vlažnou vodu a na hlavu mi lili ledovou. No, a div divoucí! Zůstal jsem na živu a slabomyslným jsem  jen částečně, hlavně v matematice.“

V roce 1872 se rodina přestěhovala do Počátek , kde chodil Viktor do pětitřídní obecné školy. Záhy se také začal učit na housle u Antonína Šilhy, který se belhal o berlích, byl zlostný, nadával žákům Ty sloto pekelná! a „kloval“ je smyčcem do hlavy. To se malému Viktorovi pranic nelíbilo, a tak housle „pověsil na hřebík“ doslova i obrazně. Dali mě učit na klavír k mladé učitelce Marii Krejčové, která byla sympatická a vlídná. Nedočkavě jsem se těšil na každou hodinu v jejím útulném, příjemně vonícím pokojíku… lásku k hudbě jsem tehdy ještě nepocítil, zato však zbožňoval svoji učitelku.“

V tomto počáteckém období se už také setkal s literaturou. První knihou, která ho zaujala, bylo skvostné vydání Schillerových básní a dramat ve dvou svazcích s obrázky. Zaujaly ho vzrušené scény z Loupežníků i z Úkladů a lásky,jeho fantazii vzrušoval obraz k básni o řeckých božstvech,který se mu vryl do paměti nezapomenutelně.

Vzpomíná také, jak jezdil s rodiči a sourozenci do kamenického zámku, kde bydlela rodina matčiny sestřenice, jejíž muž byl ředitelem panství. S jejich třemi syny řádil Viktor v zámeckém parku tak, až spadl jednou do bazénu, kde byly koňské pijavice.Ale vyletěl odtud dřív, než se mohly do něj pustit.

4.obrázek a 5.obrázek

Do hradeckého gymnázia začal Viktor  chodit ještě za otcova života. Byl ubytován u městského muzikanta Reicha a učil se u něj na klavír. Ale protivně páchnoucí regenschori mu hru znechutil.

Od primy do kvarty studoval s vyznamenáním.Od školného byl osvobozen od 2.pololetí primy a od kvarty dostával „nadání jindřichohradecké“ 74 zlatých ročně. V sekundě se přistěhovala do JH matka se sourozenci a za učitele klavíru sjednala Viktorovi sympatického oktavána Jordána. V.se také naučil bruslit a plavat. Po odchodu Jordána na lékařská studia do Prahy to bylo s jeho klavírním studiem nijaké. Nadto ho studenti, bydlící  u nich na privátu, zasvětili do sexuálních mysterií, což roznítilo jeho smyslnost.

Korunní princeznou gymnázia se stala pro něj kvarta. Ztratil vyznamenání, ale nalezl Viléma Pojmana, kapelníka hasičské hudby, dobrého fagotistu, méně dobrého klavíristu, ale především nadšeného muzikanta, který v něm vzbudil nadšení pro hudbu a tím mu ukázal cestu pro celý jeho budoucí život. Byl by nejraději z gymnázia odešel na konzervatoř, ale matka ani jeho poručník to nedovolili.

„Nezbývalo , než projít tím gymnasijním očistcem do ráje pražské konzervatoře.“

V JH byly dva pěvecké spolky , a sice Černín a Slávy dcera, které říkali studenti „coura“. Největším jejich činem bylo provedení Blodkovy opery V studni s místními sólisty a amatérským orchestrem doplněným profesionály. Také gymnázium mělo orchestr a dechovou hudbu, za jejíchž břeskných pochodů mašírovali studenti při slavnostech božího těla  a na výlety. A zážitky z gymnázia? „Nosil jsem samozřejmě dlouhé vlasy, kravatu nakřivo /…/ měl jsem zálibu v romantických toulkách a se dvěma kamarády jsme založili spolek Demon..“Zazářil při náboženství , neboť samojediný věděl, že prorok Izajáš byl za panování krále Manasse pilou rozřezán, dvakrát byla předčítána jeho kompozice z češtiny a předvídána mu spisovatelská budoucnost. A jaké nezbednosti tehdejší studenti vyváděli?  Fantasticky zakukleni strašili občany jsoucí z nádraží kolem hřbitova a jednoho podnapilého chodce vyděsili tak, že zalezl do žita. Postavili na náměstí slaměného hastroše se jménem zemského inspektora, jenž rok před nimi řádil při maturitách, vypálili na promenádě neškodnou, ale hlučnou pumu… Viktor vystoupil také na gymnasijní pěvecko-hudební akademii a se svými divoce rostoucími vlasy a s nezbytnými bílými rukavičkami vyhlížel přesvědčivě umělecky. Byl úspěšný. Dostal dokonce chutný vavřínový věnec, do kterého byly vpleteny hradecké párky. O jeho vystoupení se psalo i v Ohlasech od Nežárky.

V literatuře miloval romantiky – básní všech básní byl pro něj Máchův Máj, hluboce ho dojímal německý básník Lenau, Heine, postavy Byronovy a Hugovy. Už tehdy četl Signorinu Gioventu a Nikotinu , povídky Sv.Čecha, které se staly za více než třicet let předlohami baletů, k nimž napsal  hudbu. Četl Gončarovova Oblomova a Turgeněvovo Šlechtické hnízdo, knihy, k nimž se pak v životě občas vracel.

Zajímavé je, z čeho v roce 1889 maturoval. Předmětů bylo daleko více než dnes, (asi sedm), celý týden se psaly maturitní práce. U maturity překládal z latiny Tacitovy Annály, mluvil o Tacitovi a o římském kalendáři, z řečtiny překládal Homerovu Illiadu, z češtiny vykládal Hálkovu báseň V přírodě a žalm , z dějepisu a zeměpisu mluvil o athénském státu, o tureckých válkách v 16.století a o plodnosti půdy v Rakousku. Z matematiky řešil rovnice a vypočítával obsah hranolu, z fyziky měl druhy elektrického světla, žárové lampy a barometr, z němčiny četl Schillera a mluvil o něm.

6.obrázek V Praze na konzervatoři a na univerzitě

První zážitky z Prahy byly protikladné. Na jedné straně ho Praha okouzlila „čarovnou svojí krásou“, na druhé straně ho svírala v šeredném objetí práva, která musel studovat na přání matky a také kvůli „nadání jindřichohradeckému“, které platilo pro univerzitní studia. Byl přijat i na  konzervatoř, kde ale neudělal svými výkony ani výtvory žádný dojem. Ulevilo se mu, když matka dovolila, aby přešel po prázdninách na filosofickou fakultu. Líbily se mu přednášky profesora Hostinského z estetiky, bavil ho profesor Durdík, který přicházel do literárního semináře v mile rozjařeném stavu přímo z vinárny na Perštýně .Chodil i na přednášky z filozofie a sociologie, které měl na univerzitě T.G.Masaryk. Odpudivé pro něj byly přednášky prof. Gebauera o staroslovanském hláskosloví, před nimiž prchal do blízkého výčepu Křižovnického pivovaru, aby se při černém pivu Bavaria za 10 krejcarů půllitr z toho hláskosloví poněkud vzpamatoval.

7.obrázek      Žákem A.Dvořáka

Po 2.ročníku konzervatoře ho profesor Stecker vybral spolu se Sukem a dalšími dvěma studenty na kompozici k tehdy na konzervatoři začínajícímu, ale už slavnému skladateli Antonínu Dvořákovi. Záhy potom Dvořák Steckerovi řekl, že Novák bude z těch čtyř nejlepší, což byly pro N.,jak píše ve vzpomínkách, kůry andělské. Suk a on se stali nejmilejšími Dvořákovými žáky. Novák bydlel nadto nedaleko od Dvořáka, a tak dostal čestnou funkci doprovázet ho třikrát týdně na konzervatoř. Po cestě Dvořák nemluvil, zajímaly ho hlavně obchody s holuby. Ani ve škole toho moc nenamluvil. Vyhýbal se teoretizování, byl praktik, ukazoval svým žákům, jak  se co dělá nebo naopak dělat nemá. Hleděl na čistotu práce, stíhal každou notu, když žák dobře udělal zadanou kompozici, měl upřímnou radost. Novák složil ouverturu Korzár a zahrál ji Mistrovi. Mistr nic. Až teprve ve škole pronesl slavnostně: „Tak dneska mi Nováček udělal radost. Přines mi ouverturu a to je něco velkolepýho!“ Ale přece jen se po poslechu hotové ouvertury Dvořák rozčilil. „To je jako by chtěl všechna pravidla nohama šlapat!“ A rozčilený student Novák opáčil ještě silnějším hlasem:„A já je chci šlapat!“

Dvořák byl, jak vyplývá ze vzpomínek jeho žáků, opravdu samorost. Často se vyjadřoval  v paradoxech: „Chopina a Schumanna mám rád, ačkoli je nemůžu vystát.“ 

Při prohlížení nepodařené práce popleskával autora po hlavě nebo mu vjel mokrou houbou do obličeje, měníval svůj úsudek podle nálady a někdy odpověděl drsně. Zaptal se například: „Co sem dáme?“ ( jaký nástroj) Student odpověděl: „Hornu.“ a Dvořák kontroval : „Starou čubu!“

Mnohé jeho výroky byly opravdu nesmrtelné. Tak například školníka Klímu, který mu vyřizoval vzkaz ředitele, že má napsat žákům do katalogu známky, ohromil otázkou: „Copak můžu dát Beethovenovi jedničku a Schumannovi dvojku?“

Po skončených výstupních zkouškách doprovázeli Novák, Suk, Horník a Nedbal Dvořáka na nádraží, odkud jel na Vysokou, aby tam strávil pár dní před odjezdem do Ameriky. Nedbal vykládal o tom, že člen Kuratoria (řídícího orgánu konzervatoře) Gundling zle kritizoval Dvořákovu učební metodu. Mladí hoši mají prý psát polky a marše a ne sonáty a ouvertury. Dvořák nic neříkal. Teprve, když Horník pronesl řeč na rozloučenou, Mistr se na všechny usmál a řekl : „ Gundling je vůl!“

Po návratu Dvořáka z Ameriky chodil Novák často k němu domů, chodil s ním do kavárny a někdy i do zkoušek.

8.obrázek   TVORBA 1889 – 96

Chceme-li mluvit o hudbě a literatuře, máme k tomu u Nováka velkou příležitost. Už jeho první díla byla inspirována básněmi Máchovými a básnickými povídkami Byronovými. Jeho  první písňový cyklus obsahuje zhudebněné básně Vrchlického, Sládka a Sándora Petöfiho (1823- 1849), který byl v té době u nás oblíben jako básník lásky, ale i touhy po svobodě. Byl vyznavačem francouzské revoluce, republikánem, padl v bitvě za svobodu Maďarů u Szegesváru.

Novák si vybral ke zhudebnění několik jeho básní. Připomeňme alespoň jednu z nich Chci býti stromem : Chci býti stromem, jsi-li jeho květ. / A jsi-li rosou, chci být kvítím, / a rosou být, budeš-li paprskem, /abychom byli jedním bytím. // A jsi-li, děvčátko mé, nebem snad, / chci býti hvězkou na tvé dráze./ Však jsi-li peklem (abychom my dva se stali jedním), / zatratím se rázem.

Klavírní trio  g-moll pro klavír mělo úspěch u obecenstva i u české a německé kritiky. Z jeho mollových vět zaznívá melancholie Čajkovského, z durových Dvořák a Brahms. Toto klavírní trio pozvedlo Novákovi reputaci a přivedlo mu nové žáky i přátele.

9.obrázek        Skladatelem a učitelem 

V r. 1896 odjel Novák do Vídně, kde se setkal s Brahmsem.“Vykoktal jsem cosi o nespokojenosti se svou dosavadní tvorbou, on na to naopak, že ani nemůže být lepší! To mě u tohoto přísného kritika ohromilo…“ Brahms ho doporučil vídeňskému nakladateli Simrockovi a ten vydal některé jeho klavírní skladby, což byla pro mladého skladatele velká propagace.

A jak si mladý skladatel vydělával na živobytí? Skladby mu zatím vynášely málo, ale měl stále více soukromých hodin. Nejdříve se věnoval vyučování hry na klavír, později se specializoval na teoretické předměty. Připravoval žáky na státní zkoušky z harmonie. Jako pedagog měl už na začátku 20.století zvučné jméno. Jeho postavení se zlepšilo, když po smrti Fibichově  v roce 1900 byl za něj jmenován zkušebním komisařem. V době, kdy pražská konzervatoř nebyla ještě státním ústavem, měl zkušební komisař státních zkoušek, i když nebyl profesorem konzervatoře, velmi vlivné postavení. Ačkoli měl Novák po smrti Dvořákově (1904) pověst největšího pražského hudebního pedagoga, nemohl se velmi dlouho dostat na konzervatoř. Teprve , když nastoupil po smrti ředitele Knittla Jindřich Kaan z Albestu, nabídl Novákovi profesorské místo. Na podzim r.1909 začal N.na konzervatoři vyučovat praktické užití forem, instrumentaci a hru z partitur. Vzpomíná, že to byl zpočátku pro něj tvrdý oříšek. Především musel najít vhodnou učebnici, takže instrumentaci vyučoval např. podle německého překladu H. Berlioze s dodatky R.Strausse. „A skladbu a orchestraci demonstroval jsem neustálými rozbory z vynikajících děl hudebních. Tak jsem si vybudoval svoji učební metodu, spočívající v zásadě žáka netrémovat, zato však řádně trénovat! Čím nadanější žák, tím přísnější budiž učitel! A to tak dlouho, až se příkop mezi nimi překlene mostem, na němž si oba podají přátelsky ruce.“

Po vzniku samostatného ČSR byla konzervatoř zestátněna , VN byl několikrát zvolen jejím rektorem.usiloval také o to, aby měla konzervatoř vlastní důstojný stánek. „Hned po převratu byl jsem s profesorem Spilkou u státního tajemníka Drtiny, jenž slíbil, že konservatoř bude druhou budovou, kterou republika postaví. Místo toho nám Republika vzala Rudolfinum, kde byla umístěna část našich učeben – nehledě k bolestné ztrátě jediného, skutečně koncertního sálu. /…/ A v této „péči“ zůstala důslednou. Zatím co stavěla po celém území pro kdejakkou školu krásné budovy, tísnila se staroslavná pražská konservatoř v naprosto nevyhovujících místnostech Emauzského kláštera.“ /Paměti II/ Na konzervatoři učil Novák až do roku 1940, kdy byl 28.února penzionován. V r.1945 se zasloužil o to, že konzervatoř získala opět jako své působiště Rudolfinum, v němž byl před válkou parlament ČSR. Z jeho žáků, kterých vychoval celou řadu, jmenujme alespoň Vítězslavu Kaprálovou, Jána Cikkera, Ilju Hurníka, Išu Krejčího, Jaroslava Krombholze, Alexandra Moyzese, Klementa Slavického, Václava Trojana,Jaroslava Vogela.

A jak vzpomíná na Nováka Vítězslava Kaprálová, o tom píše Jiří Mucha v biografickém románu Podivné lásky. Kaprálová nastoupila do Prahy na mistrovskou školu k Novákovi po prázdninách roku 1935. Měla už za sebou úspěšné provedení svých skladeb, a tak byla poněkud alergická na poučování a kritiku.Svému bývalému spolužákovi Hanuši Weiglovi napsala 26.12.1935 :

„Mistr N. mě honil hned první čas s passacaglií a žádná se mu nelíbila. Donesla jsem mu jich asi sedm. Představ si, jak mně bylo, už jsem chtěla popadnout kufry a jet domů. Ale pak jsem se dopálila a napsala takovou passacaglii, ve které si z této ctihodné formy utahuji. Úplně všechno naopak. Nazvala jsem ji Groteskní passacaglia… No a div divocí. Nejen že se pak Mistrovi zalíbila, ale i v soutěži Tempa jsem dostala cenu…“

Kaprálová si také psala deník a v něm si stěžuje, že byla zpočátku hodinami u Nováka zklamaná. Novák „sehrabal v každé notičce“, ale zvykla si, uznávala ho, vážila si ho a měla ho, jak píše Mucha, opravdu ráda. „Často mi citovala jeho samorostlé výroky, jako že některý nástroj mu byl ‚rozkošnický v barvě‘, jiný se ‚opálově míhal‘ a před bas-klarinetem ji varoval, že je to‘ hrozný intrikán‘. Ke konci jejího studia začal jezdit v létě na návštěvu  Tří  studní (Kaprálovi zde měli dům) a Mistr zde podle vzpomínek Vitčiny maminky provozoval svůj plavecký sport – koupal se s paní a se synem v Sykovci. Všichni jsme jej obdivovali, jaký je umělec i v tomto oboru. Pak se šlo na svačinu…. Mistr byl samý vtip a Vitulka uměla svými malými poznámkami rozezvučet tu jeho pravou strunu, že nás všechny pobavil svým povídáním…“

Ilja Hurník píše o prof.Kurzovi a o Novákovi : „ Oba byli zajedno v tom, že učitel nemá v moci imputovat žákovi talent. Může jej v něm leda probudit a kultivovat, a to lze jen jedním způsobem, ovládnutím řemesla. Kurze i Nováka jsme se báli. Ať označí strach za nelegitimní pedagogický prostředek jen ten, kdo si troufá jako učitel uspět bez něho. Novákova škola byla jedinečná v tom, že stavěla žáka před každý, i ten nejškolnější úkol jako před dílo tvůrčí. Všechno mi na Novákovi připadalo hodné následování, třeba i způsob, jak členil svoje dny. Každodenní komponování od rána do poledne, po obědě odpočinek, pak čtyřhodinová procházka, večer koncerty, společnost, kurzy cizích řečí, šach. Co víc prospívá mozkové činnosti, co víc přitahuje nápady než tato železná pravidelnost! /…/ i tady jsme dostávali lekci. Její smysl byl: Uč se ovládnout sám sebe, abys posílil svou vůli a mohl ji užít i ve svém umění. /…/ Jednou zčista jasna přišel k nám domů..Naštěstí nám zbylo ještě pár slezských koláčů a to bylo tehdy za války v nejhorší bídě pravé zjevení. Teď se octly na stole, kolem něhož se sesedla celá rodina. Novák v čele. Upnul oči na koláče a prohlásil: „Jíst nebudu.Odpoledne nejím nikdy.“ Co dělat, dali jsme se do koláčů sami. Zbyl jen jeden. Tu se ke mně Novák nakloní a zabručí: „Někdy ovšem lze udělat výjimku.“ Honem jsem chtěl přistrčit tác k němu, když tu jsem strnul: vteřinu předtím sáhl po posledním koláči dědeček. Kopl jsem ho pod stolem, ale dědeček nepochopil a už se zakousl…“

O  Novákovi je známo, že měl rád humor a vtip, v tom byl po svém otci. A také jeho učební metoda, jak píše ve Vzpomínkách, povzbuzovala žáky vtipem. A zde jsou některé z humorných situací, o kterých píše jeho přítel Rudolf Reissig : Konzervatoř vyžádala si na dědicích po zemřelém skldateli X.Y. skladbu z jeho pozůstalosti, kterou pak uvedla při oslavě výročí skladatelovy smrti. Potom dostala konzervatoř nehorázně vysoký účet od dědiců za provozovací právo. Když se ptali na mínění N., pokrčil rameny a odvětil: „ Že dědicové kladou dietu nad pietu.“

Rektor Novák byl přítomen zkouškám houslistů. Žák přednáší skladbu a intonuje stále výš , než má správně znít. Předseda komise ho třikrát přeruší a žádá, aby hrál čistě. Žák si ale vede svou. Načeš rektor Novák se obrací k profesorovi M. a šeptá mu: „To je marné, toho nechte, to je šplhavec!“

V době meziválečné byla konzervatoř v klášteře na Slovanech. Nebylo tam k hnutí. Jednou , když se N.prodíral mezi studenty, obrátil se k nim a řekl: „Tak vidíte, jak je těžko českému skladateli proniknout.“

Na kompoziční hodině prohlížel N.práci jednoho ze studentů a náhle se ho zeptal: „Věříte ve stěhování duší?“ A když nedostal od překvapeného studenta odpověď, řekl: „Já v ně  věřím a řekl bych, že jste byl ve svém dřívějším životě kocourem, protože mi tady obcházíte kolem téhle modulace jako kolem horké kaše.“

„Jste vy ale ukrutná a nelítostná krasavice!“ povídá N. jisté pražské klavíristce po koncertě, na němž hrála jeho skladby. „Jak to, mistře?“ zašveholila kráska. Novák: „Inu, vždyť jste mě připravila o polovinu mých basových not.“

10.obrázek  Skladatel , sportovec a cestovatel

Novák velmi rád plaval, lyžoval, rád dělal dlouhé procházky v přírodě, kterou miloval a mnohokrát ji ve svém díle oslavil. Nehrál sice fotbal, ale chodil na fotbalová utkání jako divák. Nejraději ze všech sportů ale měl vysokohorskou turistiku. Od léta roku 1896 až do doby před I.sv.válkou zdolával jako horolezec Vysoké Tatry, Alpy, Dolomity. Turistika mu přinášela krásné zážitky,  duševní uvolnění , ale i tvůrčí inspiraci.Když turista vystoupí na vrchol, „octne se ve vznešeném horském tichu,okouzlen hledí na sluncem ozlacené horské vrcholy, na fialově temnějící stíny pod nimi  a bezděčně spíná ruce ve zbožném zanícení.Když  potom časně ráno za oslňujících slunečních paprsků stoupá na vábící ztepilé štíty, s cepínem zvonícím o tvrdé skály, když sám k těm skalám se přivine v družném objetí – tu opojnou rozkoš nepochopí, kdo sám ji neprožil.“ (O sobě a o jiných) Z jeho cestovatelských zážitků myslím stojí za připomenutí dva: jeden z Tater, kde málem přišel o život, a další, kde si také zahrával se životem, od Baltského moře.

Ta horská příhoda se udála v létě  roku 1905.  Nejdříve navštívil Berlín, kde chodil do ZOO, protože exotická zvířata ho odjakživa zajímala více než všední lidé. Podíval se i do Hamburku, rodiště Johannese Brahmse. Potom jel s přáteli do Tater. Vystoupili na Satana, zlezli Martinu špici , N.se vykoupal v ledovém plese, vystoupili na Gerlachovku a za deště zdolali Špičatou věž. Po sestupu, kdy horský průvodce děkoval Pánubohu, že mají nebezpečí za sebou, uklouzla N.noha, udělal veletoč a potom se probral až za čtyři hodiny s otřesem mozku, s vyraženými zuby a tržnými ranami.Zprávu o jeho úrazu přinesly maďarsko-německé noviny, v nichž se psalo o smrtelném zranění pražského turisty Horáka.Potom se vídeňské noviny dopátraly jeho skutečného jména a psaly nekrology. Zatím Novák po čtyřech dnech léčení ve Smokovci jel do Rožnova a odtud pěšky do svých zamilovaných Velkých Karlovic. Ve vzpomínkách píše, že výstup na Špičatou věž mu nikdy nevymizí z paměti, že byl hrůzně krásný. Byl to prý jeden z nejkrásnějších dnů jeho života.

A druhý, mořský zážitek, mu dodal mocnou inspiraci k jedné z jeho nejznámějších a nejkrásnějších skladeb, k Bouři, v níž se poklonil po zhudebnění hor také majestátu moře.  „Kdo kdy slyšel její provedení, myslel by, že tato živelně řádící hudba vytryskla z mé hlavy jako žhavá láva z chrlící sopky. V tom by se ovšem velice mýlil.Skladba vznikala od r.1908 s bezpříkladnou předtím pomalostí.“

Cestoval na sever Evropy. Z Göteborgu jel na poloostrov Kullen do rybářské vesnice Mölle.Tam se koupal na straně, kde byly neschůdné skály divokých tvarů. Po 14 dnech se počasí změnilo, moře zdivočelo. Nikdo se nekoupal. Druhý den už to Novák nevydržel a vrhl se naznak do rozbouřených vln. Do moře se mu plavalo snadno, zpátky to bylo daleko horší, měl pocit, že se nehýbá a marně bojuje s vlnami. Až přišla vysoká vlna a pak další a další, které ho donesly k pobřeží. Ve Vzpomínkách líčí svůj zápas s rozbouřeným mořem velmi sugestivně. „Za toho hukotu, řevu a sykotu myslím, že nadešla poslední moje hodina, že z té vřavy nevyváznu. Z té mi také žádná lidská moc nemohla přispět na pomoc.“ Druhý den zážitek opakoval, i když si byl vědom, že je to velké riziko. Ale díky tomuto dobrodružství si pořídil náladu ztroskotanců, tak užitečnou při skládání Bouře.

Ještě by bylo třeba dodat, že i mírumilovnější cestovní zážitky přinesly skladateli hudební zisk. Od roku 1896 jezdil do Velkých Karlovic a tehdy také začalo jeho moravské období, které přineslo mocnou inspiraci moravskou – slováckou a valašskou lidovou hudbou. Podobně tomu bylo se Slovenskem, kde během svých prázdninových pobytů zapsal přes sto lidových písní, které upravil a vydal. Na Slovensku si našel také dobré přátele a později odtud přišli i jeho žáci Ján Cikker a Alexander Moyzes. 

11.obrázek     Evropan V.Novák

Evropanem činily V.Nováka jeho obsáhlé znalosti evropské kultury – hudby, literatury a výtvarného umění, jeho skladatelská tvorba i jeho moderní životní styl, v němž se spojovalo úsilí o rozvoj duševní i fyzický, starověcí Řekové to kdysi nazvali  kalokogatia, čili soulad krásy těla a duše.

K evropanství Novákovu přispěli i někteří z jeho přátel. Od roku 1915 k nim patřil Adolf Schwerak, finanční úředník, posléze dvorní rada, všestranně kultivovaný člověk a hudebník vybraného vkusu. Po 15 let vždy v neděli s ním hrál N. čtyřručně na klavír. A seznam toho, co hráli, sahá od Haydna, Mozarta, Beethowena, Smetany, Brahmse až k Debussymu, Dvořákovi, Janáčkovi nebo Stravinskému. Právě díky S. získal N. notové party moderních skladeb i knihy o hudbě a knihy z evropské krásné literatury.

Ve vzpomínkách O sobě a o jiných věnuje obsáhlou kapitolu svým oblíbeným skladatelům. I když s ním třeba nesouhlasíme, musíme obdivovat jeho schopnost výstižné, konkrétní, vtipné charakteristiky.

Franz Joseph Haydn (1732-1809) měl i v hudbě smysl pro humor. Ve skladbě o zlé ženě ztepal svou manželskou polovici, v poslední větě symfonie Na rozloučenou dává odcházet jednomu muzikantovi za druhým, takže nakonec zůstanou jen dva houslisté.“Haydn byl vůbec dobré mysli. Co však říci o skladateli, směje-li se ve svých 120 symfoniích?“

Připomíná, že Rubinstein nazval Wolfganga Amadea Mozarta (1756-1791)

 „ věčným slunečním paprskem hudby“.

Ludwig van Beethoven (1770- 1827) je pro něj hudební Michelangelo, neohrožený alpinista, který vystoupil do nedozírných výšin. K hudbě se probojovával svým životním utrpením a úsilovným přemýšlením. Zatímco Beethoven byl ponořen do tvorby, popíjel Franz Schubert (1797- 1828) s veselými druhy a chodil za děvčaty. Ve chvílích tvůrčí extaze tvořil s báječnou lehkostí.Jeho písně jsou kouzelné a překrásné je i torzo Nedokončené. Tvůrčí lehkostí se podobal Schubertovi Felix Mendelssohn – Bartholdy (1809- 1847) a Fryderyk Chopin (1810-1849).

První dva písňové cykly složil VN pod silným vlivem Roberta Schumanna (1810 – 1856). Připomíná také vliv Franze Liszta (1811- 1886) a Hectora Berlioze (1803–1869).

Schumann chatrně přeložený do norštiny se podle N.jmenuje Grieg. 

O Johannesu Brahmsovi (1833 – 1897) píše, že je pravým opakem německé rozpínavosti, zdůrazňuje poctivost, ukázněnost a mužnost jeho hudby, formální úměrnost, vztah k lidové písni.

Vysoce oceňoval Smetanovo dílo, zejména jeho cyklus Má vlast, naše symfonické evangelium. „Zejména při cyklickém uvedení umlká všechna kritika. Každé české srdce zachvívá se pohnutím i obdivem, naslouchaje této zázračné evokaci minulosti a jasnovidné předpovědi budoucnosti.“

U svého učitele a milovaného Mistra Antonína Dvořáka (1841- 1904) obdivoval zpěvnost, bujarý temprament, neobyčejný smysl pro zvukovost, humor. „Musíme se poklonit všestrannosti této hudby.To však chtěla našemu drahému Mistrovi upírat naše hudební věda a část kritiky. Antonín Dvořák prohlašován za eklektika, nehodného státi po boku Bedřicha Smetany.“  Tento boj o Dvořáka rozpoutal ve 20.letech Z.Nejedlý přímým útokem na Dvořáka z pozic těch, kteří obhajují Smetanu. Většina hudebníků, i VN, se postavila na stranu Dvořáka. A Nejedlý se pak mstil zejména Novákovi a Sukovi v meziválečné době – nemilosrdně a nespravedlivě zatracoval každé jejich dílo.

Z tehdy moderní hudby  zaujal Nováka Igor Stravinskij (1882-1971),měnící se jako Proteus ve svých vyjadřovacích prostředcích. Jeho Fantastické scherzo a Ohňostroj inspirovaly skladatele první poloviny 20.století. Podle Ohňostroje vytvořil svou apoteozu lokomotivy ve skladbě Pacifik Arthur Honneger (1892-1955), který naproti tomu vytvořil i mohutné oratorium o králi Davidovi. Darius Milhaud vytvořil polytonální komorní hudbu (příšernou) tříminutové Jarní symfoniety vedle kolosální opery Kolumbus. Dále si N.všímá svého současníka Arnolda Schönberga, Clauda Debussyho, R.Strausse, píše o hesle „nové věcnosti“ v hudbě, na jejíž oltář nastoleno Bachovo umění fugy, z čehož vzniká tzv.hudba asentimentální. Skladatel, který chtěl zůstat v tom všem zmatku svůj, nepřizpůsobovat se každé nové módě, měl těžkou pozici a zejména mladí hudebníci ho odepisovali, neuznávali ho, vylučovali ho ze soudobé hudby. VN to sám poznal v době meziválečné velmi tvrdě, třebaže i on absorboval vlivy nových hudebních směrů, které projevily se u něj, jak píše, smělejší kompoziční technikou, uvolněním tonality, užitím bitonality, případně ještě složitější kombinací.

Ve II. díle svých Pamětí se v jedné z kapitol rozepsal Novák také o svých láskách literárních. ze světových literatur byla mu nejmilejší ruská, později ho zaujali hlavně autoři američtí. Z ruských autorů  četl rád díla Gogolova a jeho protikladu , Dostojevského, ale i rozkošné humorné miniatury Čechovovy. Tolstoj ho uchvacoval velkorysostí, ale odpuzoval nenávistí k ženě a kazatelskou tendenčností. Vybroušený styl obdivoval u Turgeněva, dojímal ho Gončarovův Oblomov. Z Němců byl jeho oblíbencem vtipný, jazykově bohatý a citový H.Heine, fantastický E.T.A.Hoffmann a výstřední Grabe. Göthe a Schiller byli mu blízcí ve svých bouřlivých počátcích. Goethovu II. dílu Fausta rozumí člověk podle Nováka bez komentáře stejně málo jako Dantově Božské komedii. V severské literatuře mu byl blízký Hamsun, hlavně jeho díla Hlad, Mysterie a Pan. Líbil se mu román Selmy Lagerlöfové Gösta Berling a Sedm legend. Rád četl Andersenovy pohádky, četl i Jacobsena a zdravím kypícího Björnsena, severskou mlhou na něj čišel Ibsen. Z anglické literatury četl ve stínu obra Shakespeara nejraději rafinovaného, paradoxního Wildea, neúprosného kritika Shawa, vynalézavého Welse, strašidelného E.A.Poea, exotického Kiplinga a bodrého Dickense. Ohromně se bavil při čtení Marka Twaina. Také mezi Francouzi měl mnoho oblíbenců,  smíška Moliera, grandiosního romantika V.Huga, pronikavého psychologa Balzaca, brilantního stylistu Flauberta (zejména Sentimentální výchova a Salambo), katolický modernista Barbey d´Aurevilly vybraně píšící o ďábelských ženách, ironického posměváčka A.France, skvělé vypravěče Al.Dumase, G.Maupassanta, A.Daudeta, jemně cizelované verše Verlainovy. Velmi ho zaujal román Romaina Rollanda Jan Kryštof a jeho duchaplné studie o staré i novější hudbě. Ze španělské literatury četl Dona Quijota a válečné romány Ibanězovy. Z italské literatury si přečetl v originálu několik Boccaciových novel, Mirandolinu od Goldoniho, obdivoval díla Gabriela d’Annunzia. Probíral se také Životopisy slavných malířů a architektů od Vasariho. Z české literatury poutala ho vřelá oddanost k Nerudovi a Sládkovi, neobyčejně milý mu byl Jirásek , Winter a Mrštík. „Ačkoli věnčím vavřínem Vrchlického, jsem Čechovi neobyčejně vděčen za náměty svých tří velkých skladeb“ . Z poezie měl rád básně Březinovy, Sovovy a Theerovy. Novou českou literaturu také sledoval a oceňoval Čapka –Choda a geniálního  Karla Čapka.

Řekla jsem už, že VN byl vášnivý cestovatel. Miloval hory, ale s nemenším zaujetím poznával historická evropská města, v nichž navštěvoval zpravidla galerie a ZOO. Z galerií se mu nejvíce líbil Louvre, který ho zdrtil svým nezměrným uměleckým bohatstvím. Uchvátila ho Venuše miloská, středověké madony, ale i Bourdellův Herakles, přísný Giotto, mračný Tintoretto, rozkošnický Correggio, bouřlivý Delacroix, žhoucí Gauguin, snivý Seraut. V Holandsku ho zaujal Hieronymus Bosch svými jedinečně šerednými hlavami trapičů Krista, vypravěč Breughel, v Rijksmuzeu v Amsterodamu se kochal bohatstvím Rembrandtů a Halsů. V Londýně navštívil British muzeum, kde ho upoutaly řecké sochy z Parthenonu a pohádkově krásné čínské výšivky. V britské Národní galerii ho okouzlil Boticelli a jeho Madona, obrazy Hogartha a Turnera.

12.obrázek        Na vrcholu tvůrčích sil

V letech 1897 – 1903 vznikla asi nejznámější díla Novákova:   Cigánské melodie, cyklus písní na slova A.Heyduka (1.Co si přeji? 2. Na lapačky přišli páni. 3. Pod růžovým v poli keřem. 4.Gajdy zvučí, víří, šumí.); Maryša, dramatická ouvertura podle stejnojmenného dramatu bří Mrštíků;  symfonická báseň V Tatrách a Slovácká suita ( V kostele; Mezi dětmi; Zamilovaní; U muziky; V noci)

Maryša i Slovácká suita vznikly v Novákově „moravském období“, které zahájil důkladným studiem melodiky podle sbírek Sušila, Bartoše a Erbena. Výsledkem byly Písničky na slova lidové poezie moravské i pozdější orchestrální díla. V r.1897 se Novák také seznámil s Leošem Janáčkem a malířem Jožou Úprkou, který maloval obrazy s folklorní tematikou. S Janáčkem se ,jak píše, dostali po pěti minutách do sebe kvůli moravské lidové písni. Pobýval také v Hukvaldech, kde poznal „prudký temprament“ hostitele. S Janáčkem a přáteli podnikli cestu na Radhošť. Janáček byl velký slavjanofil, snil o velkém slovanském národě, pro své opery i jiná díla si vybíral ruská témata – Taras Bulba, Káťa Kabanová, Z mrtvého domu. Uspořádal také koncert lašských muzikantů, při němž „ukvaldská“ chasa předvedla typické lašské tance, Janáčkem orchestrálně upravené. Troják a dymák zpracoval pro klavír i VN. Dymák je tanec velmi ohnivý, při němž vyhazuje tanečník – šohaj tanečnici do výše, aby ji vzápětí uchopil a znovu roztáčel.

Na Moravě se Novák seznámil i s bratry Mrštíky, s Aloisem pak podnikl cestu na Slovensko, při níž se setkali s MUDr. Makovickým, osobním lékařem L.N.Tolstého, a bydleli pak v Rožmberoku u jeho bratra.

Joža Úprka  se narodil 26.10.1861 v Kněždubu a tam byl po své smrti 12.1.1940 také pohřben. Jako malíř a grafik byl představitelem romantického historismu a secesního dekorativismu s vlivem impresionismu. Jeho dílo je národopisným dokumentem folklóru jižní Moravy a Slovácka. Už jeho otec, rolník, byl malíř samouk, bratr byl sochař. Do školy chodil ve Strážnici, do střední pak v Olomouci. Od r.1881 studoval na pražské akademii u Fr.Čermáka, od r.1884 byl na akademii v Mnichově, kde spoluzakládal spolek Škréta, jehož členy byli i Alfons Mucha, Ant.Slavíček a Luděk Marold. V r.1888 se vrátil do rodného kraje a moravské Slovácko se stalo hlavním tématem jeho obrazů. 1892-93 díky stipendiu navštívil Paříž, kde se seznámil s impresionismem.Jeho obraz Pouť sv. Antonínka získal na pařížském Salonu 1893 Mention honorable /Čestné uznání/ . K jeho nejznámějším dílům patří Jízda králů, kterou namaloval realisticky  i impresionisticky. Ateliér měl v Hroznové Lhotě. V r.1904 ho dal přestavět podle návrhu arch. Dušana Jurkoviče. Navštívili ho zde L.Janáček, H.Schwaiger, Z.Braunerová, Herbert Masaryk, A.Rodin, V.Novák, C.Corot. 1922- 37 žil Úprka na Slovensku v Klobušicích u Ilavy. 1925 byl zvolen předsedou Sdružení slovenských umělců v Bratislavě. Před válkou se vrátil domů na Moravu a zde je i pochován v rodném Kněždubu.

Ouvertura Maryša je  jakási hudební dramatická studie s charakteristikou neurvalého mlynáře a vřele milující i vražedně nenávidějící Maryši.

Symfonická báseň V Tatrách zobrazuje hory před bouří, za bouře a po bouři. Tato skladba je vystavěna z jediné melodie, jejíž předvětí kreslí vzhůru se tyčící a ostře řezané horské štíty, závětí pak zpívá o oddané lásce skladatele k jejich vznešené kráse.

Baladu horskou a Baladu dětskou na slova J.Nerudy zpívala poprvé paní Marie Musilová. Žila s manželem – lékařem v Chrudimi a byla nadšenou Novákovou ctitelkou a obdivovatelkou, ale také vynikající,velkým přirozeným talentem obdařenou pěvkyní, první interpretkou Novákových písní po řadu let.

13. obrázek   Ukázky z díla Joži Úprky

14.obrázek  Jan Neruda Balada dětská

15. obrázek    Bouřlivá léta  1904- 13

V těchto letech se nadále úspěšně rozvíjela jeho skladatelská činnost . Ze skladeb, které vytvořil, byla nejúspěšnější Toman a lesní panna , symfonická báseň pro velký orchestr podle básně Čelakovského, Bouře, na jejímž zrodu mělo podíl i mořské dobrodružství, o němž už byla řeč, dále Pan, báseň o pěti větách pro klavír, Exotikon, malá suita pro klavír, Erotikon, 6 písní na slova německých básníků, mimo jiné i u nás oblíbeného R.Dehmela , a Svatební košile.

Opět se tedy v Novákově tvorbě setkáváme s mocnou inspirací literární. Bouře byla mořská fantazie na slova Sv. Čecha, podnětem ke vzniku Pana byla četba stejnojmenného románu tehdy velmi populárního norského spisovatele Knuta Hamsuna,  symfonická báseň Toman a lesní panna inspirovaná básní F.L.Čelakovského, měla vyjádřit odsouzení ženy – svůdkyně. O klavírním cyklu Exotikon napsal skladatel, že vznikl ze záliby v lidové písni a ze životní roztrpčenosti. „Chtělo se mi alespoň na chvíli prchnout z mého světa hodně daleko, kde by mě nic nepřipomínalo moji minulost, kde bych s nikým neměl nepříjemnosti. Nemohu učinit to tak radikálně jako Gaugin útěkem na Tahiti, uskutečnil jsem to alespoň symbolicky tou exotickou hudbou.“

Erotikon byl vyvolán v život láskou skladatelovou k Marii Práškové, která pocházela ze Skutče. Znal ji z konzervatoře, chodila k němu na hodiny z hudební harmonie. Ve vzpomínkách Novák píše, že potřeboval ženu oddanou nejenom jemu samému, ale více ještě jeho umění – ženu milenku i přítelkyni. A v Marii mu takovou ženu ukázal přímo osud. Vzali se v roce 1912, manželství bylo šťastné, paní Marie stála věrně při svém muži v době jeho slávy, v nelehkých dobách dvou válek, ale i v dobách, kdy byl jako skladatel přezírán a zatracován. Měli syna Jaroslava, který se stal malířem.

V roce 1907 napsal Novák ouverturu k tragédii J.Vrchlického Lady Godiva. Proč zaujala Nováka právě tato V.hra a její hlavní postava? Na obrázku vidíte reprodukci obrazu Johna Colliera (1850-1934), na němž je nahá žena zahalená do svých vlasů na koni. Je to lady Godiva, anglosaská šlechtična, která žila asi 980-1067 a byla manželkou lorda Leofrika z Mercie. Podle legendy osvobodila Godiva anglické město Coventry od velkých, jejím manželem uložených daní. A jak? Vsadila se s manželem, že projede městem nahá na koni, zahalená jen do svých dlouhých vlasů. Manželovou podmínkou bylo, že ji nikdo z obyvatel města nesmí vidět, všichni musí zůstat uvnitř svých domů. Stalo se. Godiva projela městem,  lord splnil své slovo a daně snížil. Později byla legenda rozšířena v tom smyslu, že Godivu pozoroval  Peeping Tom, který oslepl.

Literární inspirací byla pro Nováka také Erbenova balada Svatební košile. Podnětem ke komponování byla i záliba ve věcech tajuplných, obestřených romantickým kouzlem. V té době už nejezdil Novák do Velkých Karlovic, ale oblíbil si Bítov a zdejší krajina se do jeho tvorby balady také promítla. Úlohu vypravěče přisoudil Novák sboru, vlastní děj je hnán kupředu vzrušenými dialogy dívky a umrlce. Je zde také mnoho naturalistických detailů – štěkot divokých fen, soví houkání, žabí kuňkání, hlas kohouta, motiv větru, měsíce, močálů se svitem bludiček, kapek krve kanoucích na cestu, hemžení nebožtíků kolem úmrlčí komory. Premiéra díla byla 3.12.1913 pod vedením dirigenta Jaroslava Křičky. Ohlas obecenstva byl příznivý, kritiky nikoli. Z.Nejedlý např. napsal, že Svatební košile jsou dílem „složeným ze spousty pomalovaných sklíček“, že jsou bezbarvým a hudebně bezcenným dokumentem „konců hudebního naturalismu“. Také někteří z  Novákových přátel s Nejedlého kritikou souhlasili. Nesl to těžce , snažil se zklamání přemoci komponováním a rozhodl se pro operu.

16.obrázek  Lady Godiva

17.obrázek  Jan Neruda : Kdy láska přilétá

18.obrázek     Síla a vzdor

Vypukla I.světová válka a celý český život zasáhla vlna národnostní perzekece. Vyžadovala se prorakouská loajalita, tvrdá represe stíhala byť i jen náznak odporu. Ze 4 764 rozsudků nad „zrádnými“ Čechy se jich třetina týkala kulturních pracovníků. Byly rozpuštěny všechny významné české spolky, zastaveny české listy. Haškův Bretschneider ve Švejkovi je sice satirickou nadsázkou, ale i smutným svědectvím o udavačství, které  bylo za války součástí  rakouské úřední mašinérie, ke které patřil i tajný policejní dohled nad významnými umělci, např. i nad Novákem a Janáčkem. Rozpuštěna byla  česká obec sokolská a zakázány všechny písně vyjadřující nevážnost k vojenskému stavu. Zakázána byla např. Balada o duši Karla Havlíčka Borovského od Jana Nerudy.

Hudba byla v době, kdy málem každé básnické slovo bylo považováno za velezrádné, jediným uměním, které mohlo vyjádřit odpor k válce, vlastenectví a touhu po národní svobodě.

Za války byly uvedeny dvě Novákovy opery – Zvíkovský rarášek a Karlštejn. Skladatel uvedl v článku Jak jsem se stal operním skladatelem ( Divadlo  č.27 1940/41) , že po mnoha životních zkouškách a bolestech jednak nalezl humor, jednak že mu kompoziční a orchestrační technika za dlouhou dobu získaná umožnila skládat operu přímo na text originálu. „Moje umělecká tvorba brala se vždy souběžně s mým niterným životem/…/ skladatel erotických orgií v Tomanu a lesní panně, Bouři, Panu octnuv se v klidném manželském přístavu, hledal pro to náležitý výraz v tónech.“

O čem je Zvíkovský rarášek? Libreto kopíruje text jednoaktové hry L.Stroupežnického  pojednávající o záletnictví pana Mikuláše Dačického z Heslova, který navštíví pana Kryštofa ze Švamberka a jeho ženu Elišku na Zvíkově. Všetečným raráškem je tady malý Švamberk Petřík. Pan Dačický se dvoří  krásné paní Elišce,připraví si dokonce veršované milostné vyznání, které se dostane do ruky pana Kryštofa, v jehož  komnatě zase najde manželka ozdobný dámský krejzl. A tyto „nálezy“ zprostředkoval matce i otci právě rarášek Petřík. Opera byla poprvé uvedena v říjnu 1915. Je pro ni charakteristický jiskřivý humor, rytmická živost a zvuková barevnost. Zd.Nejedlý popřel dílo naprosto, nařkl Nováka, že touží po „okázalosti úspěchu operního“ a zapochyboval o jeho morálních kvalitách. Novák ovšem komponoval dílo před válkou a že jeho atmosféra s válkou nesouzněla, za to nemohl. Opera se přesto stala živou součástí operního repertoáru a byla uváděna většinou s operou Blodkovou V studni nebo s Ostrčilovým Poupětem.

V roce 1916, rok po Zvíkovském raráškovi, byla uvedena Novákova opera Karlštejn. V ní už skladatel reagoval na válečnou situaci národa. Libreto napsal Otakar Fischer podle veselohry Jaroslava Vrchlického Noc  na Karlštejně. Postava Karla IV., Otce vlasti, se vymyká z veseloherního rázu opery, je míněna jako protiklad neschopného, slaboduchého císaře France Josefa, je v ní vyzdviženo Karlovo bytostné češství, vášnivá obrana české země, jeho vladařská moudrost. Opera je výrazem Novákova vlastenectví, jeho nenávisti k válce, k rakouskému militarismu, politickému ignorantství a kolaboraci.Proč se opera nejmenuje Noc na Karlštejně? To byl záměr. Název Karlštejn měl podle Nováka i libretisty Fischera symbolizovat státní suverenitu a národní svébytnost. Opera byla uvedena 18.11.1916 ve výroční den otevření ND, dirigentem byl Karel Kovařovic, režisérem Gustav Schmoranz. Smetanova Libuše, tradičně k tomuto výročí uváděná, byla zakázána, přesto se na premiéře Karlštejna ozývaly výkřiky z řad mladých hudebníků vedených Jeremiášem: „My chceme Libuši!“.  Provedení mohlo začít až po zásahu policie , což Novákovu operu , zamýšlenou jako oslava české státnosti, zpochybňovalo. Opera byla potom uvedena do r.1947 ještě šestkrát, ale jako stálice repertoáru se neprosadila.

Od prosince 1916 do ledna 1917 zkomponoval Novák cyklus šesti mužských sborů Síla a vzdor na básně  J.Nerudy (Kdo měkkým je, ten bídně mře), J.V.Sládka (Byli jsme a budem; Hoj, vy naši páni šlechtici), F.S.Procházky (Fisk; Na hradčanské věži), J.S.Machara (Vy, jichžto šíje přeťal kat). Cyklus věnoval Novák českým spisovatelům, kteří vydali manifest, v němž odsuzovali pasivitu českých poslanců ve vídeňském parlamentu. Sbory ovšem napsal Novák pro „domo sua“, neboť pro velezrádný obsah nemohly být uvedeny. Poprvé zazněly až 19.11.1919  a  8.12.1920 v Praze.

Na jaře 1918 vznikl cyklus písniček pro děti, nazvaný Jaro a věnovaný synkovi Nováka Járovi. Dvacet písniček z dětského světa zkomponoval Novák na slova Sládkových básní ze sbírky Zvony a zvonky.

Sládkovy básně Dál!, Vlasti a V boj zhudebnil Novák v roce 1918 pod názvem Tři české zpěvy pro mužský sbor s průvodem orchestru a varhan.

Domnívám se, že báseň V boj je ze sbírky V zimním slunci (1897),  že zde má název Vzchop se k žití a zní takto : Vzchop se k žití, hlavu vzhůru,/ bojuj, když jsi v světě už, / blesk a blesk ať kříží chmuru, / to jsou živly, – ty jsi muž! // Po naději naděj v žití / ať si trhá větru svist, / doufej, dokud slunce svítí / na jediný žlutý list. //  /……./ Ve světě když po všem veta, / ty si klidně řekni: Jest! – / doufat umí každý sketa, / muž jen žití břímě nést. //  S nadějemi, bez nadějí, / smrt se neptá, všem dá klid; / buď si, – to je práce její, /tvá je, dokud živ jsi, žít. // V duši jasno, v srdci sílu,/ nezahazuj v bitvě zbraň, / stále vzhůru, stále k dílu, / dokud dýcháš, neustaň! // Posléz, když tě bouře zchvátí, / padni, – jako každý pad; – / uměls – li však v bouři státi, / můžeš klidně umírat.

Konec války a vznik ČSR našel odraz v Novákových dvou zpěvech na slova J.S.Machara a K.Maška pro mužský sbor s průvodem orchestru T.G.Masarykovi. Prvním zpěvem byl uvítán TGM v salónku Wilsonova nádraží, když se vrátil z USA a  přijel 21.12.1918 do Prahy. V r.1918 zkomponoval Novák také oslavný pochod věnovaný legionářům Vítězům československým  na slova K.Maška. Elegie pro mužský sbor Nad smrtí Štefánikovou na slova Růženy Jesenské vznikla 1919.

19. obrázek    J.V.Sládek :  Luard a Brok, Silák, Pyšný Macek

20.obrázek     „Život je neustálý zápas, kde výhry a prohry se střídají. Hlavní   věcí při tom je fair play.“

Po skončení I.světové války se všeobecná euforie, vyvolaná vznikem samostatné ČSR, zmocnila i Vítězslava Nováka. Posléze bylo jeho nadšení zchlazeno ústupem z hudebního piedestalu, jako skladatel se dostával do pozadí, stával se nečasovým.

Ve II.díle svých pamětí O sobě a o jiných o tom píše: „Hudebníci semknutí kolem Umělecké besedy /…/ zapomínajíce mých uměleckých výbojů, vyzvedli na svůj štít jen Suka. Ať už se tak stalo z opravdového přesvědčení nebo z jiných důvodů, mělo to také příčinu v mé povaze. /…/ U nás v rodině nebylo důvěrností a mazlení, rodina Sukova v Křečovicích ve vzájemném styku oplývala srdečností a něžností. Zůstal jsem citovým samotářem po celý svůj život. Mazlil jsem se jen s malými dětmi a se štěňaty, nerozdávaje lidem svou lásku v drobných mincích úsměvů a laskavých slov.Čeho měl Suk nadbytek, toho se mi nedostávalo.Byl jsem duší Podskalské filharmonie, měl jsem rád své žáky, ale jaksi chlapsky, bez příkras.Tito také vděčně přijímali mé vtipy a ironické poznámky, jež jejich autokritice víc prospívaly než osobní líbeznost. I moje žena, zcela jinak citově založená, musela se smířit s mou někdy drsnou skořápkou. Jinak tomu bylo v našich širších kruzích hudebních, kde pro mou nekompromisní přímost a naprostou nechuť získávat si přízeň ponižujícím lichocením rozšířeno mínění, že nemám vůbec nikoho rád, což ovšem velmi kontrastovalo s oceňováním Sukova zlatého srdce.Sám bych řekl, že jsem všechnu svou vřelost vložil do svých intimních skladeb, nežádaje ve svém skepticismu po lidech nic než slušnost. Stačilo mi několik oddaných duší z mého nejbližšího okolí, a pak vědomí, že pro mne bije mnoho srdcí neznámých ctitelů mé hudby.“ ( O sobě a o jiných II, s.230-231)

Z generace 90.let, k níž patřil, se dostali  na hudební výsluní L.Janáček a J.Suk a z Vídně  se navrátivší J.B.Foerster. Do období zralosti dospívá generace nastupující v době předválečné – Otakar Zich, Rudolf Karel, Ladislav Vycpálek, Jaroslav Křička, Boleslav Vomáčka, Emil Exman, Otakar Jeremiáš, K.B.Jirák. Tato generace ještě cítila závaznost tradice a polemizovala s generací nejmladší, která byla oddaná novátorství, byla dravá, sebejistá a nadšeně otvírala okna do Evropy. Patřil  k ní Bohuslav Martinů, Jaroslav Ježek, Iša Krejčí, Pavel Bořkovec, E.F.Burian, Emil Hlobil, Pavel Haas, Ervín Schulhoff, Miroslav Ponc, Alois a Karel Hába. Tito mladí dychtivě navazovali kontakty se západoevropskou hudbou, téměř všichni byli zamilováni do džezu, založili Spolek pro moderní hudbu. Ve 20.letech koncertoval v Praze Stravinskij, Schönberg, Hindemith, Prokofjev. Vliv Stravinského je patrný u Martinů, Buriana a Krejčího, A.Hába a E.Schulhoff inklinovali k německé moderně.

V.Novák se po převratu naplno zapojil do organizace hudebního života – byl členem komise pro zestátnění konzervatoře, jejímž rektorem  byl pak třikrát zvolen. V r.1918 byl jmenován členem poradního sboru při ministerstvu školství a národní osvěty, kde zasedal např. s Karlem Hoffmeistrem, L.Janáčkem, Zd.Nejedlým a V.Talichem. Měl také přístup k prezidentovi TGM a snažil se toho využít k prosazení lepšího postavení a ocenění konzervatoře i výkonných hudebníků.  Od r.1919 byl členem státní zkušební komise pro obor kontrapunktu a harmonie, členem Čs. filharmonické společnosti, od r. 1921 místopředsedou Klubu českých skladatelů. Posléze se ale z veřejného dění stahuje do soukromí, věnuje se učitelské činnosti na konzervatoři a tvorbě. Zatímco pro hudební vývoj už přestává být jeho skladatelské dílo směrodatné, je jeho pedagogická činnost vysoce ceněna i od jeho odpůrců z mladé generace, z nichž mnozí byli jeho žáky.

V tvorbě se zaměřuje  navzdory kritikům na hudební drama. Okouzlila ho Jiráskova pohádková hra Lucerna, cítil  , jak z ní „prýští všemi póry hudba- jen ji podchytit, aby se plně rozezvučela.“ Naskytly se ovšem překážky. Jirásek se nechal dlouho přemlouvat, než dovolil dát souhlas ke zhudebnění. Libreto pak napsal jeho zeť Hanuš Jelínek. Při instrumentování opery zaskočila skladatele těžká oční choroba, takže musel diktovat partituru svému žáku Františku Škvorovi, dirigentovi ND. Uvedena byla opera v květnu 1923. Je v ní výrazná lyrická nota, navazující na Novákovu hudbu symfonickou, např.na symfonickou báseň O věčné touze. Hudebně humorné jsou lidové postavy Zajíčka, Kláskové a šumařů. Vlastenecký patos Jiráskovy hry je vyjádřen v baladicky laděných scénách, v nichž babička a mlynář Libor vyslovují důvěru ve svobodu české země a jejího lidu. Vlažné přijetí Lucerny publikem a odsudky některých kritiků Nováka mrzely. Ale i jemu muselo být zřejmé, že v operní tvorbě nevede jeho cesta k novým objevům, ale k tradicionalismu, který se přežil.

O tom svědčila i jeho poslední opera Dědův odkaz,  jejíž libreto napsal na motivy stejnojmenné básně Adolfa Heyduka Antonín Klášterský. Co vedlo Nováka k napsání této opery, to shrnul výstižně Ladislav Šíp, který v knize Česká opera a její tvůrci uvádí: „ V Dědově odkazu chtěl Novák vytvořit operu s rozsáhlými, funkčními symfonickými mezihrami, uplatnit výtěžky svého symfonismu ve stavbě hudebního dramatu. A chtěl také vyslovit ideu, že umění je nejvzácnějším darem a lékem na všechna utrpení života. V osudu hrdiny opery, houslisty Jana, hledal symbolickou obdobu s vlastním životem.“

Děj opery v osmi obrazech je jednoduchý. Chlapec dostane od svého umírajícího děda housle, vzácné rodové dědictví. Krásou své hry získá lásku víly Silvany, která se stává jeho ženou pod podmínkou, že se jí nikdy ve zlém nedotkne, ani květinou. Jednou, když je Jan mimo hospodářství , dá Silvana sklidit nezralé obilí. Když se Jan

vrátí domů, rozzlobí se a udeří ženu obilními klasy, a tak ji ztratí. Přižene se bouře a krupobití  a všichni kromě Jana přijdou o úrodu. Vesničané se domnívají, že to způsobila Sillvanina kouzla a Janův statek zapálí.Jan odchází do světa a svým uměním si získává velký obdiv. Jako bělovlasý stařec  se vrací domů. Na místě, kde se kdysi setkal se Silvanou, se rozezní jeho housle nadzemsky krásnou melodií a on umírá.

Ve 20.letech zkomponoval Novák hudbu ke dvěma baletním pantomimám  vytvořeným podle povídek Sv.Čecha : Signorina Gioventu ( uvedeno koncertně 1929 a scénicky 1930 v ND) a Nikotina (poprvé 1930 v ND). V obou povídkách vystupují muži, kteří víceméně rezignovali na radosti života, a tajuplné, krásné ženy, které jsou pro tyto muže usmýkané životem, symbolem jejich ztracené mladosti. V povídce SG se zjeví písaři advokátní kanceláře krásná dívka Signorina Gioventu, která se mu představí jako jeho ztracená mladost. Snaží se ji zadržet, je stržen do šíleného reje a umírá. V Nikotině zažívá milovník šňupavého tabáku Laktanc kouzelné dobrodružství s princeznou Nikotinou. Inspirací k těmto baletním pantomimám  byl maškarní ples konzervatoristů v Lucerně v r.1925. SG je spjata s niterným životem skladatele, který oslavil šedesátku. Je stejně jako Třetí smyčcové kvarteto a Podzimní symfonie skladatelovým loučením s mladostí. Šedesátiny VN byly oslaveny velmi okázalým, ba manifestačním způsobem. Při příležitosti oslav byla uvedena takřka úplná Novákova tvorba a byla přijata jako celek, který má zásadní význam pro zrod moderní české hudby. Cyklus Novákových děl byl uveden nejen v Praze, ale i v Brně  a v Bratislavě , v Jindřichově Hradci, v Kamenici nad Lipou a v dalších městech. Vyšel také obsáhlý vzpomínkový sborník s životopisnou monografií R.Veselého a studií V.Štěpána o symfonické tvorbě VN.

V první polovině 30.let zkomponoval Novák Podzimní symfonii. Jedním z impulzů k tomuto životně bilančnímu dílu, byla tvorba Josefa Suka, zvláště jeho skladba Zrání. První věta symfonie vyrůstá z příměru přírodního dění k lidskému životu. Skladatel vzpomíná na svá zelená jara a horká léta, vyrovnává se s životními vichřicemi a zápasy. 2.věta vyjadřuje šťastné chvíle splynutí s lidmi, s Moravou a Slovenskem, 3.věta se závěrečnou faustovskou parafrází vyjadřuje Novákovo životní kredo: „Já světem jen se hnal a hnal, / chyt za vlasy, co rozkoší se zdálo, / odvrh , co nepostačovalo, / a nesháněl, co uklouzlo. // …. Poslední závěr moudrosti je ten: / jen pak jsi hoden svobody a žití, / když rveš se o ně den co den.// A tudíž, nebezpečím obepjat, / hoch, muž a kmet zde budou bojovat./ To hemžení bych zřít chtěl rád, / na volné hroudě s volným lidem stát. / Okamžik směl bych osloviti: / jsi tolik krásný, prodli jen! / Nemůže ohlas mého živobytí / být věky věků přehlušen. – / Té strmé slasti předtuchu teď mám / a nejvyšší svou chvíli prožívám.

Symfonie byla určena pro velký orchestr s mužským a ženským sborem ve 3.větě, který zpívá text na slova básně Jaromíra Boreckého a tato báseň je parafrází Goethova textu z Fausta.Text Boreckého nemám k dispozici, takže cituji Goetha.

Novákův návrat do rodného kraje, ale také obavy o osud státu a národa, úzkost při sledování událostí na Slovensku, kde hlinkovci šířili šovinistické nálady, to ovlivnilo podobu  i hlavní myšlenku Jihočeské suity (I.Pastorale /Obzory/. II .Snění /Lesy a rybníky/. III. Kdysi /Pochod Táborů/. IV. Buď zdráv, můj rodný kraji!

Při přípravách na komponování suity studoval Novák jihočeskou lidovou píseň ze sbírek Erbena, K.Weisse a Holase. Ve 2.větě suity je např. ústřední téma spjato se zlidovělou písní Novákova rodáka Vacka – Kamenického U panského dvora.

Poprvé byla suita uvedena v r. 1937 ČF, kterou dirigoval německý dirigent Erich Kleiber, což vyvolalo v tehdejší napjaté politické atmosféře německých útoků na ČSR, nepříznivý ohlas. Pod řízením Kleibrovým byla suita uvedena s velkým úspěchem ve Stockholmu, válka zmařila dirigentův úmysl uvést dílo v Bruselu a Londýně. Za protektorátu potom nesměla být suita uváděna, censor se vyjádřil, že zavání silně legionářstvím.

Do boje proti fašizaci republiky se ve druhé polovině 30.let zapojili i hudebníci. Na stránkách  hudebních časopisů se objevily zprávy o represáliích v Německu, o cenzurní zběsilosti německé hudební komory a o nucených  odchodech vynikajících skladatelů i interpretů do exilu, o protižidovských excesech. 13. mezinárodní hudební festival v Praze vydal Manifest na obranu uměleckého tvoření, který byl namířen proti nacistickému řádění, ale i proti Francovi na podporu lidové vlády ve Španělsku. Na festivalu byla vyjádřena podpora exulantům Arthuru Toscaninimu, Bélu Bartókovi a Ignacy Paderewskému.

Zájem o sovětskou hudbu byl podpořen uvedením premiéry Prokofjevovy opery Láska ke třem pomerančům v Bratislavě v lednu 1931 a Šostakovičovy Lady Macbeth a světové premiéry Prokofjevova baletu Romeo a Julie v Praze v r.1936  V r.1937 se taktéž v Praze představil soubor Alexandrovců. Mladí čeští skladatelé vyjádřili ve své hudbě sympatie k levé frontě – Alois Hába zkomponoval operu Nová země s tématem kolektivizace sovětského zemědělství na námět sovětského spisovatele Fedora Gladkova, Ervín Schulhoff napsal kantátu na slova Marxe a Engelse  Komunistický manifest. 

30.září 1938 zdrcen zradou velmocí v Mnichově  vrací VN Francouzskému institutu a královské akademii sv. Cecílie v Římě čestná členství. Píše sbor K 30.září 1938 na slova básně Svatopluka Čecha Nevěřte nikomu na světě širém jako zoufalý výkřik nad zradou a smrtelnou pohanou rodné země.

21.obrázek   Lidská tvář skladatele se nejlépe zrcadlí v jeho díle Tvorba 1941 – 49

Protektorát i události spojené s II.světovou válkou, zprávy o perzekucích vedly Nováka až k myšlenkám na ukončení života. Jeho situace byla o to těžší, že jej postihl hned na začátku protektorátu zákon o všeobecném penzionování zaměstnanců starších 65 let. Musel opustit konzervatoř a vzdát se předsednictví ve Státní zkušební komisi. O jeho pomoc sudetským uprchlíkům se zajímalo gestapo. Odmítl účast na bayreutských slavnostech a na koncertě Berlínských filharmoniků, kam jej pozval protektor Konstantin von Neurath. Většinu času trávil s rodinou v manželčině rodné Skutči nebo v jižních Čechách. Těžce nesl smrt svých dlouholetých přátel Marie Musilové, Rudolfa Reissiga, Josefa Jiránka, Václava Štěpána, který byl duchaplným a oddaným vykladačem jeho díla. K 70.narozeninám Novákovým  připravil  Václav Talich v ND inscenaci Lucerny, Umělecká beseda uspořádala večer klavírní a písňové tvorby Novákovy, ČF provedla ve Smetanově síni Slováckou suitu, V Tatrách, O věčné touze , Bouři, Jihočeskou suitu a Podzimní symfonii.

Skladby, které za války složil, byly ovlivněny obavami o národní osud, ale i snahou vyjádřit podporu nadějím ve vítězství . Pod tlakem obav i „ nevýslovné nenávisti k našim porobitelům“ se mění i jeho vyjadřovací prostředky. Sílí jeho smysl pro pevnou architektoniku, která vyúsťuje až do strohého konstruktivismu, melodický projev ztrácí hravost a něžnou líbeznost.

Na jaře 1941 požádal pěvecký spolek Smetana v Jindřichově Hradci Nováka o kompozici sboru na slova básně Karla Šelepy. Skladatel vyhověl a složil celý sborový cyklus Domov s ústřední písní na Sládkovu báseň Čechy.

Na podzim 1941 byla uvedena symfonická báseň pro orchestr a varhany De Profundis  dokončen Svatováclavský triptych pro varhany a orchestr, který věnoval Novák Monseignoru Dr.Ant.Střížovi. Triptych vyznívá nejen jako meditace a útěcha, ale i jako výzva k semknutí sil proti okupantům.

Už v roce 1939, v době hromadného zatýkání a vraždění českých lidí začal Novák promýšlet plán velké symfonické skladby, v níž by zhudebnil nesmrtelné Máchovy verše. K nápadu na máchovskou symfonii se vrátil v roce 1943, kdy došlo k prvním velkým porážkám hitlerovských armád. 1.věta této Májové symfonie je inspirována úvodními slokami Máchova Máje, 2.věta je inspirována básní z básnické   sbírky V přírodě od Vítězslava Hálka a po pauze  je evokován obraz válečného zápasu. Pláč lidí se stupňuje do bolestných výkřiků, do nichž se mísí motiv německé hymny, zavřískne prušácký pochod, odpor slábne a zazní motiv staré burlacké písně. Tento ruský motiv mohutní až ve vítězné fanfáry. Májová symfonie mohla být uvedena až po válce, premiéru měla 5.prosince 1945 v rámci oslav 75. narozenin skladatele v Národním divadle pod taktovkou Rafaela Kubelíka.

Poslední dny okupace strávil Novák ve Skutči, kde se také 11.5. setkal se sovětskými vojáky. V pamětech o tom píše:

„Německá chobotnice octla se mezi drtivými kleštěmi spojenců, vysávané země jedna po druhé vyprošťovány z jejích nenasytných chapadel. Vedle těcho mohutných úderů, zasazovaných německé branné moci, působila všude v zázemí všemožná sabotáž. Nejednou i na naší lokálce došlo k vykolejení vlaku, nebo k jiné násilné akci./…/ Ráno 5.května přišla naše posluhovačka se zvěstí, že lidé odstraňují kdejaký německý nápis. /…/ Němci přihlíželi zcela netečně.

V poledne 5.5. zaslechli při obědě z rozhlasu volání o pomoc. K večeru se řítí na Prahu německé tanky. A v neděli přichází hrozná zpráva, že Praha je německými tanky obklíčena . Bojuje se proti nim na barikádách tři dny. V této  napjaté situaci, kdy je i Skuteč plná německého vojska, jsou Novákovi donuceni ubytovat dva německé důstojníky. Ti když viděli, jak jsou nevítaní, odešli a vzkázali, že nechtěli ublížit a že všichni uvidí, až přijdou Rusové. Ve středu ráno byl boj o Prahu rozhodnut příchodem Rudé armády. Také ve Skutči se chystaly německé motorizované oddíly k odjezdu. Město opouštěli za zvuku čs. hymny. Němci ale nechtěli opustit letiště, bombardovali Mělník a když konečně se rozhodli odejít, spakovali nebo zničili vše, co bylo k potřebě – vozidla, letadla, psací stroje, měřicí přístroje, na letišti zanechali 48 výbušných náloží, z nichž bylo 24 třítunových, způsobilých vyhodit do vzduchu Skuteč i s okolím. Češi naštěstí okamžitě na letišti po odchodu Němců nálože zneškodnili. Středa večer byla napjatá, Novák píše, že jim bylo nepochopitelné rozhlasové vysílání opery Prodaná nevěsta. Tato hudba působila ironicky ve chvílích, kdy na pražských ulicích ještě ležela mrtvá těla obránců města a českému venkovu hrozila přepadení mstících se Němců. Ve čtvrtek

viděli Skutečtí úprk německé armády před Rusy k Čáslavi, kde se chtěli Němci vzdát  Američanům. V noci ze čtvrtka na pátek místní hlášení varovalo, že čety esesáků táhnou na Lůži a odtud se asi vrhnou na Skuteč. U Lůže ale byli zastaveni partyzány. Nazítří ráno už přijeli do Skutče první motorizované ruské oddíly. Na noc zůstali u Nováků čtyři důstojníci, kteří si přáli slyšet rozhlasové vysílání.“Když zazněla Libuše, vidouce naše pohnutí, živě se zajímali o tuto národní  operu./ …/ Nejvíce se nám líbil inteligentní a elegantní mladý kapitán Šiškin. Několikrát potom ještě z jiného místa k nám zajel a přivedl sebou některého z vyšších důstojníků, aby se podívali na českého kompositora. S nelíčeným zájmem prohlíželi můj Sborník, pohovořili o válečné symfonii Šostakovičově /…/ Byli to samí velice příjemní návštěvníci. Tehdy se mi vybavila vzpomínka na Leoše Janáčka, vykládajícího nám kdysi na výletě z Hukvaldů na radhošťské Pústevně, jak povznášející pocity prožíval za svého pobytu na Rusi, v největším státě slovanském. Nyní byli obyvatelé tohoto státu mezi námi – a my bohdá se podíváme zase k nim a nic už vzájemné naše styky nerozloučí. Až se mi hlava zatočila radostí při nádherném tom pomyšlení.“    Paměti II, s. 217 

Po dnech opojení svobodou nastoupily všední dny práce  a starostí. Nováka znepokojoval osud Rudolfina. Na počátku II.sv.války po  rozpuštění parlamentu bylo Rudolfinum vráceno konzervatoři. Po válce hrozilo, že tuto budovu opět převezme NS. Díky velmi energickým Novákovým zákrokům bylo Rudolfinum slavnostně odevzdáno nově vytvořené Akademii múzických umění v r.1946 u příležitosti I.ročníku hudebního festivalu Pražské jaro.

23.11.1945 byl propůjčen VN rozhdnutím vlády titul Národního umělce. Spolu s Bohuslavem Foerstrem byl Novák první, kdo dostal toto vysoké ocenění v oboru umění. Byl také zvolen čestným předsedou Klubu slovenských skladatelů. Národní výbor v Kamenici nad Lipou dal pietně upravit a otevřít pro veřejnost rodný pokoj VN. V muzeu je uložen dopis VN, kterým děkoval pořadatelům oslav. „Tento drahý kraj připravil mi oslavu svým způsobem velmi vzácnou – pamětní desku na mém rodném domě v Kamenici nad Lipou. Neubránil jsem se pohnutí projížděje se svojí rodinou za listopadového večera ulicemi prapory ozdobenými do hotelu Lípa. Po koncertě, kde jsem po přestávce promluvil ke zbožně naslouchajícímu publiku, byl mi roztomilým nápadem hostitelů uchystán nocleh v mém rodném pokoji.“

K 75.narozeninám Mistrovým četla svůj pozdrav v jihočeském rozhlase kamenická rodačka Jarmila Hanzálková, která poslala opis tohoto pozdravu přímo Novákovi. Srdečně jí odpověděl. Korespondence mezi nimi pak pokračovala, když si Novák vybral ke zhudebnění do Jihočeských motivů její báseň Kraj Štítného. Básnířku to velmi potěšilo a povzbudilo. Osobně se pak s Mistrem seznámila, když přijel do Kamenice nad Lipou na oslavu svých 78narozenin. Po koncertě českobudějovického Sukova kvarteta čekala za jevištěm v hotelu U lípy, až Mistr podepsal poslední památník, pak se mu představila a on ji dovedl ke své paní.

Navštěvovala Novákovy i v Praze. „Vždycky, když jsem se octla u Novákových, připadalo mi, že všecko je tam prostoupeno hudbou a její čarovnou ozvěnou, ať jsme povídali nebo mlčeli, jakési zvláštní fluidum prostupovalo celé kouzelné ovzduší toho důstojného měšťanského bytu , plného obrazů, knih, not, plného umění.Musím se přiznat, že jsem se pokaždé velkého Mistra trochu ostýchala a trochu bála, i když byl ke mně vždy nesmírně laskavý. Jeho jméno znamená všem a všude především osobnost velkého skladatele. Ale v mých vzpomínkách vystupuje především jako člověk – taktní, jemný, neobyčejně laskavý a vlídný.Nikdy nezapomenu, jak pozorně hovořil se mnou, nedoslýchavou, jak pečlivě vyslovoval, abych rozuměla./ …/ Každá návštěva znamenala pro mě obohacení a povznesení ducha. Pamatuji se na názory Mistrovy z té doby. Hovořil o verších, které miloval, a pravil, že jako hudebník nemůže milovat moderní „kostrbaté“ verše bez rýmu, že „drhnou“ a bolí do uší, že báseň má mít melodický rytmus. /…/ Naposledy za života Mistrova byla jsem u Novákových o Vánocích roku 1948. S láskyplnou vlídností věnoval mi své oblíbené Stehlíkovy verše Jihočeské madony jako vánoční dárek, vypravoval o své Nikotině, dávané tehdy v ND, hovořil o své lásce k jižním Čechám, o kráse hor a moře, pravil jak mocně jedno umění ovlivňuje a  inspiruje druhé.“ Na odchodu se ho Jarmila H.zeptala, jestli věří v posmrtný život a on jí odpověděl, že věří v nesmrtelnost lidského ducha.

V květnu 1947 se Novák účastnil jako vedoucí čs. delegace Mezinárodního festivalu pro soudobou hudbuv Kodani. Za řízení Břetislava Bakaly zde zazněla válečná skladba Novákova De profundis.

V létě 1948 se Novák zúčastnil 1. filmového festivalu pracujících ve Zlíně. Na slavnostním koncertu zahajujícím festival zazněla i symfonická báseň V Tatrách. Novák přednesl na festivalu vtipnou řeč k divákům a stal se rázem jednou z nejpopulárnějších osobností ve Zlíně. Slíbil, že napíše dílo se zlínskou tematikou, a tak vznikla Píseň zlínského pracujícího lidu, malá kantáta na slova skladatelovy manželky Marie Novákové. Zpívá se zde mimo jiné:

Ó, Zlíne práce zízraku,

vždy kráčíš cestou pokroku,

jen vpřed a zpátky ani krok

je heslem tvým po celý rok.

Ó, město štíhlých topolů

a dlaní tvrdých mozolů

svou písní práce hřmí v dál

by celý kraj jen štěstím hrál.

Ó, Zlíne lásku naši máš,

co odplatou nám za ni dáš?

Tvé boty nosí celý svět

i nás obuj do pěti let.

Už za války si N. začal shromažďovat materiál ke svým vzpomínkám. Jejich I.díl vydaný v r.1946 u J.R.Vilímka pod názvem O sobě a o jiných vzbudil vřelou odezvu u veřejnosti. II.díl obsahuje léta 1913- 46 a vyšel až v r.1970.

Plný dalších uměleckých plánů zemřel VN nečekaně v pondělí 18.7. 1949 o půl šesté ráno ve Skutči.  Byl mu uspořádán státní pohřeb. Za skladatele se s ním rozloučil Otakar Jeremiáš , za Akademii múzických umění promluvil Václav Holznecht, za jeho žáky Václav Dobiáš. 

Závěr

Jméno Vítězslava Nováka se  objevuje dnes v programech hudebních pořadů poměrně málo. V poslední době se objevilo CD s nahrávkou písní z cyklu Cigánské melodie, které zpívá Magdalena Kožená, CD s jeho  klavírními koncerty, Slováckou suitou a Panem. Na rozhlasové stanici Vltava jsem slyšela nedávno několik Melancholických písní o lásce. Mně se jeho hudba líbí a obdivuji jej jako člověka a umělce, který se přes všechny překážky, které mu život postavil do cesty, dokázal prosadit.Je mi blízký i jeho způsob chování a jednání. Zaujalo mě samozřejmě také intenzivní spojení jeho hudby s literaturou, jeho pedagogické umění a moderní životní styl. Jeho přínos moderní české hudbě hodnotit nemohu, to přenechám povolanějším, k nimž bezesporu patří Václav Holzknecht, který ve své studii K uměleckému profilu Vítězslava Nováka, uveřejněné ve Sborníku ke 100. výročí narození skladatele, určil a popsal dva znaky charakteristické  pro jeho tvorbu. První z těchto znaků je mistrovství projevu. Novák je z rodu skladatelů, kteří vše, co tvoří, napíší dokonale. Cítíte, že vše promyslel a třebaže někde tato racionálnost omezila spontánnost, dala každé kompozici osobitou pečeť. Nikdy nenapsal nic mimochodem a do jeho díla nepronikla žádná plytkost. I dnes se musíme např. obdivovat harmonizaci Slovenských spevů, jejich důmyslu, vynalézavosti a kráse. Novák se v tomto podobá Ravelovi, pro zasvěcené lidi je už požitkem číst jejich rukopis.

Druhým znakem tvorby VN je podle Holzknechta její hluboký lidský obsah, který je vyjádřen nejen dokonalou formou, nýbrž má citovou hloubku a neobyčejně emotivní prožitek. Je za ní celý člověk, upřímný v žalu i radosti. Novákův lyrický projev má natrpklou příchuť, ale je vždy mužný. Nikdy nezní přecitlivěle, vždy morálně povznáší. Jeho druhý smyčcový kvartet je mistrovské dílo velké kategorie. Písňové cykly, především Údolí Nového království či Melancholické písně o lásce, budou žít jako ryzí vokální umění, jehož zvuková krása je shodná s citovým bohatstvím obsahu. Inspirace folklórem  dodala  Novákově hudbě svěžest a bezprostřednost. Novák byl jako člověk i skladatel hrdě přímý, pozemský, smyslově lačný a básnivě vznícený, ale přitom ukázněný. Jeho hlas se v příbojích času neztratí, i když třeba nebude znít tak silně, jak by si to přáli ti, kteří  mají rádi jeho hudbu a váží si ho jako člověka.

Vítězslav Novák a Jindřichův Hradec     

      V červenci letošního roku uplyne 60 let od smrti skladatele, pedagoga a organizátora hudebního života Vítězslava Nováka, v jehož životě má nezanedbatelné místo Jindřichův Hradec. Vítězslav Novák se sice narodil v Kamenici nad Lipou, ale  jeho otec, MUDr. Jakub Novák, pocházel z Kostelní Radouně , vesnice jen8 km vzdálené od JH, v níž žil Novákův rod od začátku 17.století. Než šel studovat medicínu, navštěvoval Jakub v letech 1846 – 1854 jindřichohradecké gymnasium. V jeho stopách šel syn Viktor (jméno Vítězslav užíval od r.1892) , který byl studentem tohoto gymnasia  1881- 1889. Po předčasné smrti MUDr. Nováka se do JH přestěhovala i Viktorova matka se dvěma mladšími dětmi, Marií a Václavem.Manžel nezanechal žádné jmění, od Spolku českých lékařů dostávala pouze 300 zlatých ročně a z toho by se v Počátkách, kde od r.1872 bydleli, s dětmi neuživila. V Jindřichově Hradci mohla paní Nováková pronajímat pokoj studentům a profesorům, a tak zajistit rodinu existenčně, i když velmi skromně.  Na gymnáziu se tehdy platilo školné, které ale bylo už od 2.pololetí primy Novákovi prominuto, později dostal „nadání jindřichohradecké“ pro nemajetné studenty, což činilo 74 zlatých ročně .

Studium Nováka bavilo, až do kvarty měl vyznamenání, poté ho stále víc zajímala hudba, školu protloukal, chtěl dokonce z gymnasia odejít na konzervatoř, ale matka to nedovolila.

V roce jeho nástupu do gymnasia byl ředitelem Alois Vaníček, po jeho jmenování profesorem pražské univerzity, byl ustanoven ředitelem Augustin Pirchan. K profesorům, kteří působili na gymnasiu v době Novákova studia, patřil např. J.Kořínek, autor latinské gramatiky, přírodopisec K.Solpera, historik Gustav Heš, katecheta P.Josef Gabriel. Po celé vyšší gymnasium byl třídním profesorem Novákovým klasický filolog Josef Novák, autor soupisu uměleckých památek Jindřichohradecka, ředitel muzea a člen České akademie věd a umění. Po maturitě dal svému jmenovci doporučující list pro profesora Otakara Hostinského , a tak mu ulehčil přijetí na konzervatoř. Také ze spolužáků Novákových vyrostly význačné osobnosti, např. univerzitní profesoři Fr. Nušl, L.Haškovec, spisovatel F.Strejček, byzantolog K.Müller.  Maturitní zkoušky vykonal V.Novák uspokojivě , z jazyků latinského, řeckého, českého a německého uspěl chvalitebně  nebo dobře, ze zeměpisu a dějepisu dobře, z filozofické propedeutiky dobře, ovšem z matematiky, fyziky a přírodopisu dostatečně. Na vysvědčení měl i známku ze zpěvu, a to výbornou.

Jindřichův Hradec  neposkytl Novákovi pouze vzdělání ve vědách humanitních a přírodních, ale i v hudbě, což mělo pro něj význam prvořadý. Opravdový vztah k hudbě u něj probudil po několika nepříliš dobrých učitelích klavíru Vilém Pojman, kapelník městské hudby, který svému žákovi prorokoval velkou hudební budoucnost. Už v JH začal také Novák komponovat. Okouzlovaly ho verše romantiků, Máchův Máj  a  Byronova Korzára se pokoušel  zhudebnit. Pro posedlost hudbou a komponováním získal přezdívku „hradecký Liszt“. Hudební badatelé vybádali, že v JH složil 16 klavírních a písňových skladeb. Za vystoupení na pěvecko-hudební akademii gymnasia sklidil chutný vavřínový věnec z hradeckých párků a pochvalu v místním listě  Ohlasy  od Nežárky.

Po maturitě uplynula dlouhá léta, než se Novák začal o prázdninách do rodného kraje, a tedy i do JH,  znovu vracet. Jeho díla však zde byla uváděna a jeho skladatelský vývoj se zájmem sledován.

V roce 1888- 89 , ještě v době studií, složil Novák píseň na slova J.Vrchlického Jen vzpomínku mám pro tě dnes , dvě skladby pro klavír Souvenir de mon pere, Chansonette ( a la hongroise) g-moll pro klavír,  které byly poprvé uvedeny v JH na vzpomínkovém večeru „Vítězslav Novák – pěvec věčné touhy, života a lásky“ , který pořádala Hudební škola dr. Vítězslava Nováka v březnu 1956.  

V roce 1898 byla na koncertu Akademického gymnasia v JH uvedena Novákova klavírní serenáda z cyklu Za soumraku.

V roce 1937 blahopřál Osvětový sbor v Jindřichově Hradci skladateli k uvedení Jihočeské suity. Nováka blahopřání potěšilo a poděkoval za ně dopisem, v němž napsal: „ Jsem tomu ze srdce povděčen, že mé dílo holdující mému rodnému kraji, k němuž mě víže tolik  milých vzpomínek, tak spontánně bylo přivítáno.“

7.února 1938 udělilo město JH Novákovi čestné občanství. V poděkování za tuto poctu skladatel uvedl, že právě v JH vyklíčila jeho láska k přírodě a hudbě, že rád zajíždí z prázdninového pobytu v Chlumu u Třeboně do JH a s potěšením pozoruje, jak město vzkvétá.

70. narozeniny skladatele byly oslaveny v JH koncertem, kterého se ale Novák nemohl zúčastnit, za což se omluvil dopisem. Na jaře 1941 požádal pěvecký spolek Smetana skladatele o kompozici sboru na slova básně Karla Šelepy Můj rodný kraj. Novák zkomponoval cyklus písní Domov na slova básní : Čechy od J.V.Sládka, Můj rodný kraj K.Šelepy, Rybníky  a U strže A.Sovy, a dvou selských písní J.V.Sládka. Jednotlivé písně cyklu věnoval spolku Smetana, Kamenici nad Lipou, Počátkám a pěveckému spolku Opus v Brně.

Radost způsobilo skladateli rozhodnutí profesorského sboru nazvat gymnasium jeho jménem. 2. ledna 1946 napsal ze Skutče : „ Vážení pánové, přijměte  prosím můj nejvřelejší dík za mimořádnou poctu, kterou jste mi prokázali pojmenováním svého ústavu mým jménem. Vzpomínám staré budovy bývalého piaristického gymnasia, kam jsem, nevalný žák, po osm roků docházel. Vzpomínám nové, krásné vaší budovy, kterou jsem při sjezdu abiturientů z roku 1889 za prvé republiky v roce 1924 navštívil. Vzpomínám konečně přímo nesnesitelné situace tohoto ústavu za surové německé okupace, zdolávané jedině krajní obětavostí jeho učitelů a žáků. Nedlouho před naší národní pohromou dostalo se mi čestného občanství Vašeho města, nyní po vítězném jejím překonání dostává se mi další pocty od Vás. Vážím si velice tohoto vyznamenání a vroucně si přeji v dohledné době stisknout za ně Vaše ruce. S upřímným přáním plného zdaru v budoucnosti přátelsky Vám, vážení pánové, oddaný Vítězslav Novák.“

Ještě téhož roku 1946 přijel V.Novák na oslavy 350. výročí založení gymnasia, které už neslo jeho jméno.

V roce 1947 mu Národní výbor JH poslal štědrovečerního kapra a Novák v poděkování nezapřel svůj pověstný vtip : „ Přijměte srdečný dík za milou svoji pozornost. Těžce zkoušený, politováníhodný kapřík z dalekého Vajgaru ke mně připoutaný, vybavil mi ve vzpomínkách dávné rozkoše, jež jsem v chladivých vlnách i na zamrzlé hladině jeho vodotoku prožíval.“

O  rok a půl později už  skladatel do Jindřichova Hradce nepřijel a delegace z  gymnasia i mnozí jindřichohradečtí občané přijeli naopak do Prahy, aby ho doprovodili na jeho poslední cestě. Letos v červenci uplyne od tohoto rozloučení s Vítězslavem Novákem  šedesát let.

Jindřichohradecká knihovna  připomněla život a dílo skladatele na přednášce z cyklu Hudba a literatura v květnu tohoto roku. V září, kdy bude cyklus pokračovat, se ještě jednou k V.Novákovi vrátíme a srdečně zveme všechny milovníky hudby a literatury, aby si s námi oživili vzpomínku na tohoto velkého skladatele i skvělého člověka, kterému se právě u nás, v Jindřichově Hradci, stala hudba celoživotní láskou.